Svědectví o české zlaté kropence, díl 1. – Jak jsem k češce přišel

Seriál internetového magazínu Chovatelský zpravodaj

23. únor r. 2024

Vážení chovatelé, milí kolegové,

protože jsem chovatelské veřejnosti slíbil, že ji podrobně informuji o stavu plemene česká slepice zlatá kropenatá, touto formou svůj slib plním. Protože se jedná o velice obsáhlé téma, rozdělil jsem jej do několika článků seriálu Svědectví o české zlaté kropence.

Protože mne někteří z Vás ještě neznají, myslím, že je namístě Vám v prvé řadě osvětlit, jak jsem ke svým znalostem o populaci tohoto plemene přišel.

Tedy, bylo to tak…

Před patnácti lety jsem získal pravděpodobně nejstarší v té době existující chov české zlaté kropenky s nepřerušenou tradicí. Tento chov byl založen na počátku 60. let minulého století a mimo své starobylosti se také vyznačoval určitou svébytností. Od doby jeho založení byl totiž udržován v hejně o počtu okolo 100 jedinců, přičemž v posledních třiceti letech v něm již neprobíhala ani brakace kohoutů. Tedy, počet kohoutů v tomto chovu byl téměř shodný s počtem slepic. Od samého počátku své existence byl udržován ve zcela uzavřené plemenitbě, tedy neprobíhala zde žádná výměna kohoutů. Díky trvale vysokému počtu kohoutů v hejně tento chov kupodivu přežil všechny nástrahy příbuzenské plemenitby. Jistě k tomu také přispěl způsob chovu, kdy byl tento chov chován naprosto shodným způsobem, kterým se v našich zemích chovaly slepice v době Rakouska-Uherska. Abych Vám tedy přiblížil, jak tento chov vypadal, slepice přespávaly všude, kde jen mohly, nejčastěji ve stodole na trámech, ale také např. ve stáji mezi dobytkem.  Žádný vlastní vymezený prostor neměly. Měly prakticky neomezený prostor k pohybu, čehož čile využívaly ke shánění potravy a, bohužel, také k zanášení vajec. Dokrmovaly se v podstatě pouze v zimě, jinak žily z toho, co si nalezly, případně též z toho, co občas ukradly dobytku ze žlabů. Také se jim zkrmovaly zbytky z králíkáren, tedy to, co králíci zašlapali v tehdy používaných kameninových miskách. Tyto zbytky se jednoduše z misek sypaly přímo před králíkárnu, kde je již byly vždy připraveny zužitkovat slepice. Jak jsem se zmínil výše, slepice hojně zanášely. Vlastě ani žádná stabilní hnízda neznaly. Vejce se chodila sbírat všude, kde bylo slyšet kdákání slepic, tedy např. do brambořiště, mezi trsy křenu, ale také do kopřiv nebo na seník. Tam, kde se hnízdo nepodařilo včas objevit, slepice po snesení násady zasedaly pravidelně na vlastní nanesená vejce. Kuřata málokdy přiváděly zpět na statek v útlém věku. Dávaly přednost tomu, že jim lovily brouky po lukách. Až k podzimku, když přirozené potravy ubývalo, se tyto kvočny, i se svým již několikaměsíčním odchovem, postupně stahovaly zpět ke zdroji krmiva. Kvočny to byly velmi svědomité a nebylo žádnou výjimkou nalézt ráno vedle místa, kde přes noc seděly na kuřatech, uštípaného potkana, neboli, jak se u nás na Šumavě říkávalo – němkyni.  Také kohouti dokázali svědomitě plnit svůj úkol ochránce hejna. Neměli žádný problém si poradit nejen s potkany, ale často také i s lasičkami či kunami. Před kunou v zásadě neustupovali. Na útočící kunu se seběhlo tolik kohoutů, že odcházela zpravidla jako zpráskaný pes. Pochopitelně, občas svou statečnost některý zaplatil cenou nejvyšší, ale také občas jejich srdnatost byla nebezpečná malým dětem. Jejich oblíbenou kratochvílí totiž bylo útočit na vše, co se přiblížilo ke slepicím blíže než na pět metrů. Nutno ale dodat, že přiblížit se k těmto slepicím na méně než pět metrů bylo téměř nadlidským úkolem. Byly velmi plaché a ostražité. Pokud se to už povedlo, spustily takový povyk, že okamžitě iniciovaly kohoutí útok na narušitele, který měl zpravidla co dělat zmizet do bezpečné vzdálenosti. Takto tedy vypadal materiál, který jsem získal.

Pochopitelně jsem nechtěl tento materiál dále držet v příbuzenské plemenitbě. Ihned jsem tedy započal se sháněním násadových vajec české zlaté kropenky s tím, že vylíhnutý odchov později spojím s tímto původním hejnem, u kterého jsem mezitím zredukoval počet kohoutů na únosnou mez a zlikvidoval některé přestárlé slepice. Mimochodem, té nejstarší bylo údajně 19 let, jmenovala se Máňa a byla slepá na jedno oko.  Násadová vejce jsem sehnal z různých koutů republiky, celkem od čtyř chovatelů. Z toho pouze jeden chovatel byl neorganizovaný.  Další tři z těchto chovatelů byli členy Klubu chovatelů českých slepic. Dva z nich dokonce měli chovy zařazené v Národním programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganismů významných pro výživu a zemědělství. Protože jsem to ke všem těmto chovatelům měl poměrně daleko, vejce jsem si nechal poslat poštou. Po jejich vybalení z balíků mne na první pohled zaujalo, že se tyto vejce dosti odlišují od vajec, která snášely mé slepice. Co bylo ještě zajímavější, vejce od každého chovatele vypadala jinak. U vajec od některých chovatelů mi také připadalo, že nemají tušení, jak mají násadová vejce vypadat. Většina jich byla příliš malá, ale objevovaly se i vady v utváření skořápek, pro která nebyla některá vejce vhodná k umělému líhnutí. V tu dobu jsem ještě ale tomuto jevu nepřikládal žádnou velkou váhu a po vyřazení několika nejhorších jsem tyto vejce nasadil do líhně. Po vylíhnutí mne opět zaujal zvláštní úkaz. Kuřata z různých chovů se totiž dosti znatelně vzájemně lišila jak ve zbarvení chmýří, tak i v tělesné stavbě. Kuřata jsem tedy pečlivě označkoval podle původu a trpělivě jsem odchovával. Jak rostla, některé rozdíly mezi nimi se postupně stíraly, jiné se naopak prohlubovaly. Dokonce se některé nové rozdíly objevovaly teprve s určitým věkem. Na podzim, když jsem měl kuřata odchovaná a přišla doba výběru do chovu, bylo již zcela zřejmé, že se jedná o tak odlišné slepice od těch mých, navíc i od sebe navzájem podle jednotlivých původů, že nemohu spoléhat na jejich čistokrevnost. Do svého původního chovu jsem si je tedy nevpustil, zato se ve mně ale probudila zvědavost. Tyto odchovy jsem tedy následující rok začal testovat za pomoci pokrevní plemenitby tak, abych poznal jejich genetickou výbavu. To, co se mi z některých testovaných jedinců štěpilo, mne velmi překvapovalo. Pro příklad zde pouze uvedu, že když mne navštívil jeden můj známý chovatel a uviděl potomky těchto kurů pobíhat u mne po dvoře, hned mne žádal o poskytnutí kohouta do jeho chovu velsumek. Velmi se pak divil, když jsem mu vysvětlil, že to nejsou velsumky, nýbrž češky… Podotýkám, že se nejednalo o žádného nováčka. Tento chovatel ve své době sbíral na výstavách za své velsumky jednu čestnou cenu za druhou.  Následující roky jsem pokračoval ve svém hledání češky. Nasazoval jsem další a další zakoupená násadová vejce od dalších a dalších chovatelů. Těch chovatelů nakonec byly celé čtyři desítky… Všechny odchovy jsem testoval jak po stránkách dědivosti, tak i po stránkách užitkovosti. To vše proto,…. abych za 15 let žádnou češku nenalezl. Ze všech násadových vajec, které se mi dostaly do rukou, se líhli pouze větší či menší kříženci české slepice s jinými plemeny a se syntetickými finálními kombinacemi typu dominant. Nadto tyto slepice postrádaly většinu z typických znaků české slepice a ani v užitkovosti nevynikaly. Tak jsem dospěl k rozhodnutí svůj chov držet i nadále uzavřený, a to s využitím odborně vedené plemenitby podle zásad vedení malých populací.

Chtěl jsem chovat naprosto totožné slepice, jaké chovali mí předci, a neměl jsem žádný zájem si vpustit do chovu očividné křížence. Postupně jsem si také uvědomil, že zde s plemenitbou drůbeže něco není v pořádku. Čím dále, tím zřetelněji jsem pociťoval, že je zde naše kulturní dědictví – česká slepice, zcela znehodnocováno. A díky testování genetického profilu odchovů získaných z násadových vajec od čtyřiceti různých chovatelů jsem také pochopil, že se jedná o problém takového rozsahu, o jakém zde dosud nikdo nemá ani tušení. Mimo vlastního testování jsem tedy také začal pátrat v nejrůznější odborné literatuře, často historické, abych co nejlépe pochopil všechny souvislosti, které by mi mohly napovědět, z jakého důvodu současná populace českých zlatých kropenek spolehlivě nepřenáší vlastnosti charakteristické pro toto plemeno. Jedná se totiž o skutečnost dosti zarážející, pokud si uvědomíme, že šlechtění české slepice probíhá již po celé jedno století… Pokládal jsem si tak, myslím zcela oprávněně, otázku, proč je v rámci populace plemene každá slepice jiná. A neměly by snad po tak dlouhé době šlechtění vypadat všechny češky jako kdyby ,,vyjely“ z kopírky? A proč současná populace vykazuje takové množství hrubých vad, které se v mém původním chovu nikdy neobjevily? Nebyly do ní snad zavlečeny použitím cizích plemen? A z jakého důvodu dnešní populace českých slepic tak špatně nese? Vždyť podle historické literatury byla češka poměrně dobrou nosnicí. Také mé slepice předstihují zbytek populace ve své snášce o 1/3…

Postupně jsem tak získal detailní přehled nejen o celé současné existující populaci plemene, ale také o všech jejích vlastnostech. Naprosto detailně jsem nastudoval nejen historii plemene, ale také jeho předhistorii.  

A jaké že to současná populace českých slepic nese vady? S čím a v jaké míře je prokřížena? Co s ní udělala nekompetentně vedená plemenitba? Jak postupuji v plemenitbě já? To vše se dozvíte v dalším dílu seriálu Svědectví o české zlaté kropence, který vyjde přesně za týden.

                                                                                                                                                       Jan Šlehofer