Seriál internetového magazínu Chovatelský zpravodaj

10. říjen r. 2024

Vážení chovatelé, vážení příznivci české zlaté kropenky,

toto mimořádné vydání našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence je čímsi zvláštní. Ačkoliv narušuje celkovou koncepci našeho seriálu, jsem přesvědčen o tom, že je nutné některé informace ohledně stavu tohoto plemene zveřejnit právě nyní, byť ve zkratce. Jak jste se z Chovatelského zpravodaje jistě již dozvěděli, česká slepice byla vyřazena z Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů. Jedinou současnou genetickou rezervou tohoto plemene se tak staly chovy Šlehoferových soukromých genetických rezerv.

Vzhledem k tomu, že málokdo z Vás má relevantní informace o událostech, které této skutečnosti předcházely, a také vzhledem k tomu, že Klub chovatelů českých slepic a ČSCH pochopitelně příliš pravdivých informací nezveřejňují, mezi chovatelskou veřejností nastal informační chaos, kterého se pokoušejí některé osoby spojené s ČSCH a KCHČS využít k šíření pomluv očerňujících nejen mou osobu, ale též např. úředníky Ministerstva zemědělství. V reakci na pomlouvačný inzerát, který byl uveřejněn na inzertním portálu Bazoš.cz, jsem se rozhodl publikovat v Chovatelském zpravodaji tento článek, který původně nebyl v této podobě určen ke zveřejnění pro širší chovatelskou veřejnost. Původně byl publikován na webu genetickerezervy.cz v uzavřené sekci pro smluvní partnery Šlehoferových soukromých genetických rezerv již dne 30.7.2024 a obsahuje natolik skandální informace, že jsem původně měl v úmyslu je chovatelské veřejnosti raději předkládat postupně. 

Závěrem mé předmluvy nutno dodat, že v době psaní tohoto článku jsem sice již vyřazení plemene z Národního programu předpokládal, protože plemenářská práce v chovech ČSCH neodpovídala zásadám plemenitby v málopočetných populacích, ovšem doufal jsem, že se nakonec ČSCH umoudří a tak k němu nedojde.   

Jak vede plemenitbu Český svaz chovatelů?

Jak jste se již jistě dozvěděli z Chovatelského zpravodaje, svou vlastní soukromou sbírku genetických zdrojů vedu v přísně uzavřené plemenitbě, která zajišťuje jejich 100% čistokrevnost. Jistě již také víte, že k uzavření svých chovů do nukleové plemenitby jsem dospěl poté, kdy jsem zjistil, že některá chovatelská sdružení, zejména však ČSCH, nejsou schopna čistokrevnost zvířat svých členů garantovat. S postupem let, kdy celé populace různých plemen hospodářského zvířectva mimo Šlehoferovy soukromé genetické rezervy jsou každoročně opakovaně nakřižovány podílem cizí krve, se zvířata Šlehoferových soukromých genetických rezerv stávají vůči těmto stádům prakticky bezplemenných kříženců relativně stále čistokrevnějšími a čistokrevnějšími. Specialitou Šlehoferových soukromých genetických rezerv pak je Česká slepice zlatá kropenatá, u které je v této sbírce umístěn nejstarší a vůbec nejpůvodnější současný chov tohoto plemene. Co však dosud pravděpodobně nevíte je ten fakt, že jsem byl vůbec prvním, kdo na problematiku křížení zejména drobného hospodářského zvířectva a na absolutní neschopnost ČSCH zajistit vedení čistokrevné plemenitby skutečně hlasitě poukázal. Je to totiž fakt, kterým se ve veřejně publikovaných článcích příliš nechlubím. Skutečné prvenství a medaile za odvahu však patří někomu jinému, panu Miroslavu Harčaríkovi z Nové vísky u Klatov. Ten se totiž snažil vystoupit na veřejnost se svými informacemi o naprosto dileteantsky vedené plemenitbě české zlaté kropenky již nejméně 15 roků přede mnou. Mimo toho je pan Harčarík také tím, komu vděčíme za záchranu šumavanky. Bez jeho obětavé práce by zcela jistě nepřežila 90. léta minulého století. Nyní ale zpět k tématu češky. Nechme mluvit samotného Harčaríka, onoho času jednatele Klubu chovatelů českých plemen slepic, poradce chovu českých slepic a posuzovatele drůbeže. Zde je autentický úryvek z textu jeho reakce na článek uveřejněný v časopise Chovatel z roku 2011:

,,Nebývá mým zvykem reagovat na příspěvky v odborných časopisech, ale po přečtení článku Zoofarmy manželů Bukovských, ve druhém čísle časopisu Chovatel ročník 2011, jsem donucen se  vyjádřit a uvést na pravou míru lži, polopravdy nebo zavádějící informace prezentované těmito autory jako stanovisko Klubu chovatelů českých plemen slepic (KCHČPS), případně chovatelů Českých slepic, nebo Šumavanek.

Cílem mého příspěvku není polemizovat s autory o záležitostech týkajících se obecné genetiky, ani se na to necítím dostatečně fundován, zvláště v případě že nesmysly publikované v Chovateli nevadí redakci ani vydavatelům časopisu, dnes jedním z mála dostupných zdrojů odborných informací.

Protože ve svém článku autoři uveřejnili smyšlené informace, které neodhlasovala ani členská základna, ani výborová schůze, pokusím se uvést tyto údaje na pravou míru alespoň z mého pohledu, tedy z pohledu jednatele KCHČPS a rozebrat aktuální situaci dosud chovaných barevných rázů a variet Českých slepic.

Česká slepice zlatá kropenatá

početně nejrozšířenějším barevným rázem Českých slepic je zlatý kropenatý, tedy původní barevný ráz. Je zároveň jediný uznaný jako původní. Uznané chovy jsou zařazeny mezi genetické zdroje ČR a podléhají, respektive by měly podléhat, zvláštnímu režimu. Povinností chovatelů zařazených do Národního programu je dodržování pravidel nastavených a vyžadovaných Ministerstvem zemědělství a zároveň kontrolovaných Výzkumným ústavem živočišné výroby, v.v.i. (dále jen VÚŽV), který je garantem a koordinátorem programu. Na základě dodržování těchto pravidel je chovateli zařazenému do Národního programu vyplacena dotace. Nechci se zde rozepisovat nebo polemizovat o nastavených pravidlech této dotace ani rozebírat smysluplnost vyplácených peněz. Není to ani cílem tohoto článku. Raději bych poukázal na nedodržování stanovených pravidel většinou chovatelů, jejichž chovy jsou zařazeny do genetických zdrojů.

Když shrnu obsáhlou metodiku do jedné věty, jedná se o chov zvířat s oboustranným původem, kontrolou vlastností a užitkovostí, s cílenou plemenitbou tj. připařováním a rotací mezi jednotlivými chovy takové, které dává předpoklad k dlouhodobému udržení populace alespoň v nezměněném stavu se zajištěním, co nejširší genetické diverzity populace Českých slepic.

V době, kdy jsem vstoupil do Klubu chovatelů Českých slepic, tj. před více než deseti lety, spočívala plemenářská práce chovatelů v nekonečných hovorech o dotacích. To vygradovalo tím, že část členské základny byla tak otrávena, že se schůzí neúčastnila, natož aby prováděla jakoukoli cílenou plemenařinu. Protože jsem přesvědčen, že poslání Klubu by mělo být o něčem jiném, zejména o cíleném řízení populace, snažil jsem se po několik let, tento  po desetiletí zaběhnutý trend v Klubu Českých slepic, změnit a motivovat nejen členy výboru k nastolení nové smysluplnější cesty.

Nedostatečnou činností Klubu se na popud VÚŽV v.v.i. v Uhříněvsi zabýval tehdejší výbor Klubu, zejména po zprávě, že chovatelská veřejnost nebude moci dále využívat přepravní službu Kurýr, tedy že nebude dále možné, obzvláště z důvodu vyššího věku nebo zdravotního stavu většiny členů, jezdit osobně měnit jednotlivá zvířata.

V podstatě nebylo co vymýšlet, protože ještě v dobách totality metodiku plemenitby v drobných chovech, dle mého názoru, dokonale propracovali Ing. Tláskal s Ing. Soukupovou.  Šlo jen o to, jak motivovat chovatele k jejímu dodržování.

Protože v té době nebylo prakticky možné sehnat jakékoli kohouty a to ani na speciální výstavě pořádané Klubem, přišel jsem s návrhem rotace jednodenních kuřat. Po dohodě s Ing. Mátlovou z VÚŽV, v.v.i. a Ing. Machanderem z Mezinárodního testování drůbeže, s.p. v Ústrašicích bylo domluveno centrální líhnutí celé populace Českých slepic, tedy i chovů neuznaných do Národního programu genetických zdrojů, v Mezinárodním testování drůbeže, s.p. za účelem řízené plemenitby celé populace.

V kostce shrnu účel našeho počínání. Každý chovatel národních plemen drůbeže, který měl o líhnutí zájem, se mohl do projektu zapojit tím, že vložil jakýkoli počet násadových vajec. Tato vejce mu byla vylíhnuta rodokmenným způsobem, kuřata byla vysexována japonskou kloakální metodou a označena nesnímatelnou křídelní značkou, aby byl vždy dohledatelný původ jedince. Jednodenní slepičky byly vráceny původnímu chovateli a k nim byli přidáni jednodenní kohoutci od jiného chovatele. Celý tento servis včetně dopravy do líhně a zpět k chovateli byl pro účastníky centrálního líhnutí hrazen z dotací pro genetické zdroje, tedy zcela zdarma. Celý systém rotace kohoutů neměl být založený na nahodilosti či přání jednotlivých chovatelů, ale bylo nutné propracovat určitý pevný řád, který by co nejlépe a v co nejkratší době byl schopen oddálit příbuzenskou plemenitbu a hrozící následky imbrední deprese populace Českých slepic. Rozdělil jsem proto celou populaci Českých slepic do několika menších subpopulací a to dle krajů ČR. Následná rotace plemeníků v rámci těchto subpopulací probíhala tak, aby postupně docházelo k oddálení příbuzenské plemenitby v jednotlivých chovech a tyto subpopulace mohly být uzavřeny po určitou dobu mezi sebou. Tím mělo být zajištěno ještě větší oddálení příbuznosti mezi jednotlivými subpopulacemi a zároveň mělo dojít k částečnému využití prostorové izolace. Chovatel měl jen povinnost vybrat si kohouta z přidělené skupiny do vlastního chovu a na speciální výstavě, na kterou byla doprava také hrazena z dotačního účtu, vystavit skupinu 2,2, tedy dvě slepice z vlastního chovu a dva kohouty z přidělené rotace. Účelem svodu bylo nejen posouzení zvířat s následnou typizací, ale i  odebrání vzorků DNA pro potřeby VÚŽV, v.v.i.. K mému překvapení a zklamání ani tento bezplatný servis nebyl dostatečným motivačním faktorem pro většinu členů Klubu k dodržování všemi účastníky známé a jednohlasně odsouhlasené metodiky.

Nejen že nedodržením metodiky poklesla genetická diverzita populace, ale ruku v ruce s tím rapidně klesá i kvalita fenotypu a užitkových vlastností České slepice zlaté kropenaté.

Namísto smysluplné plemenářské práce se někteří chovatelé snaží své neúspěchy omlouvat různými objektivními příčinami a jako správní „vlastenci“ neustále hovoří o nutnosti regenerace Českých slepic, nejlépe nesmyslným křížením s nějaký jiným plemenem, např. Velsumkami nebo vlaškami. V zásadě je to stejné jako vsadit do Chrámu svatého Víta plastová okna, osekat fresky a nahodit jej břízolitem. Jsem přesvědčen, že jakékoli křížení původního plemene byť jednorázovým přilitím krve jakéhokoli jiného plemene, povede k nevratné destrukci původních genů a to zejména těch, o kterých dnes možná nemáme ani tušení, v genetickém kódu zůstávají skryty a navenek se nijak neprojevují. Většina chovatelů si neuvědomuje, nebo nechce uvědomit, že jedinou možností jak udržet populaci Českých slepic je  nejen v připařování, ale především v kvalitní plemenářské práci a důsledné selekci na požadované znaky. Ostatně i metody selekce jsou nedílnou součástí Metodiky zpracované již v 80. letech Ing. Tláskalem a Ing. Soukupovou. Jedním z výše zmíněných chovatelů, kteří své neúspěchy neustále omlouvají, je Ing. Aleš Bukovský, který v roce 2008 samozvaně převzal iniciativu v tvorbě připařování v rozporu se schválenou metodikou. Dle mého názoru je připařování tvořené Ing. Bukovským spíše než touhou pomoci populaci Českých slepic k odvrácení imbrední deprese,  jen touhou po vlastních výstavních úspěších. Se způsoby plemenitby, které nadřazují zájmy chovatelů nad zájmy populace nechci mít nic společného“.

„Vzpamatují se naši chovatelé, nebo opravdu budeme barbary v péči o odkaz našich předků?“

Miroslav Harčarík

Nutno dodat, že výše uvedený text Miroslava Harčaríka v Chovateli uveřejněn nebyl. Proč? Inu, cenzura zapůsobila... Pan Harčarík měl totiž bohužel tu smůlu, že byl zapojen do fungování ČSCH, organizace to vskutku svazácké a soudružské. 

Záhy dopadl tak, že byl, slovy Bc. Petra Herynka, současného předsedy Klubu chovatelů českých slepic, „odsunut od plemenitby české slepice".

K výše uvedenému ještě jednou promluví sám Miroslav Harčarík:

„Podstatná je lež, že jsem byl odstaven od plemenitby české slepice. Nikdy nikdo nejednal o mém ukončení čehokoliv v rámci klubu českých slepic. 

Členství v klubu jsem ukončil na vlastní žádost z důvodu nesouhlasu s křížením české slepice s jiným plemenem, v té době velmi aktivně prosazovaným Ing Bukovským a Mašatou. Protože se považuji za zásadového člověka, nemůžu se podílet ani asistovat na ničení genofondu původního plemene. Z mého pohledu je takové jednání zvěrstvo, které se nedá nijak napravit. A protože jsem necítil žádnou podporu od členské základny ani svazu, rozhodl jsem se odejít. S odstupem času a s vývojem plemene, své “odstavení ” považuji za správné rozhodnutí.“ 

Miroslav Harčarík  (z diskusního vlákna na webu chovzvirat.cz)

Záhy dopadl tak, že byl, slovy Bc. Petra Herynka, současného předsedy Klubu chovatelů českých slepic, „odsunut od plemenitby české slepice".

K výše uvedenému ještě jednou promluví sám Miroslav Harčarík:

„Podstatná je lež, že jsem byl odstaven od plemenitby české slepice. Nikdy nikdo nejednal o mém ukončení čehokoliv v rámci klubu českých slepic. 

Členství v klubu jsem ukončil na vlastní žádost z důvodu nesouhlasu s křížením české slepice s jiným plemenem, v té době velmi aktivně prosazovaným Ing Bukovským a Mašatou. Protože se považuji za zásadového člověka, nemůžu se podílet ani asistovat na ničení genofondu původního plemene. Z mého pohledu je takové jednání zvěrstvo, které se nedá nijak napravit. A protože jsem necítil žádnou podporu od členské základny ani svazu, rozhodl jsem se odejít. S odstupem času a s vývojem plemene, své “odstavení ” považuji za správné rozhodnutí.“ 

Miroslav Harčarík  (z diskusního vlákna na webu chovzvirat.cz)

A jak ČSCH vlastně funguje? Ve stručnosti si jeho fungování můžeme představit asi tak, že se jedná o sdružení ovládané starými zkostnatělými strukturami věrně kopírujícími ducha dřívějšího komunistického režimu, na jehož fungování se poměrně dobře přiživuje několik šedivějících pánů tvářících se užitečně. Toto chovatelské sdružení, ačkoliv se veřejně tváří jako kdyby mělo ,,patent na plemenitbu drobného hospodářského zvířectva", se však za posledních nejméně 30 let vůbec nemá čím pochlubit. Chovy zaměřené na kontrolu užitkovosti zcela vymizely, čistokrevné chovy drobných hospodářských zvířat zde vůbec neexistují a celý plemenný výběr zvířat, která mají být hospodářská a tedy také užitková, se zaměřuje výhradně na hodnocení exteriérových znaků a na to, zda případně konkrétní zvířata pocházejí od některého významného svazového funkcionáře. Ta pak totiž bývají posuzovateli posuzována zcela jiným metrem, než zvířata řadových členů svazu. Činnost většiny členů svazu tedy sestává, například v případě slepic, výhradně z toho, že si na výstavách vzájemně poměřují ptáky, všichni se vzájemně s šedými eminencemi shora poplácávají po ramenou a vychvalují se, jak to dělají dobře, ovšem zcela zapomínají, že by např. slepice měly také umět snášet vejce. I přes to, že všichni vědí, že je například zdrobnělá češka již po několik desetiletí zcela vyhynulým plemenem, všichni se tváří velice spokojeně, hlavně když se občas na některé výstavě alespoň objeví nějaký pták, který ji vzdáleně připomíná a který by mohl být podroben posouzení. A běda členovi svazu, který by si troufl vystoupit s názorem, že to s užitečností tohoto chovatelského sdružení zase nevypadá tak dobře, jak se ČSCH rád tváří! Takoví bývají, tak, jako kdysi Harčarík, ,,zavčasu odstaveni". A to je důvodem dnešního stavu ČSCH. Ve vyšších členských řadách jde totiž v zásadě pouze o to se tvářit užitečně, udržovat stávající stav a inkasovat peníze. A jakou roli ve věci fungování svazu hrají peníze? Inu, zcela zásadní. ČSCH je totiž, jakožto chovatelské sdružení zabývající se vedením plemenitby hospodářských zvířat, poměrně štědře financován Ministerstvem zemědělství. Co na tom, že se v podání svazu plemenitba slepic nikterak neliší od plemenitby kanárků, plemenitba králíků od plemenitby křečků, že svazové chovy nemají se zemědělstvím nic společného a že svaz nedokáže garantovat ani čistokrevnost ani užitkovost jím vedených populací zvířat? Jinými slovy, ČSCH zaujímá v rámci našeho státu velice zvláštní postavení, neboť mu jsou dotovány z veřejných financí volnočasové aktivity jeho členů a odměny jeho funkcionářů, kteří ke kvalitě našeho zemědělství nepřispívají ani zlámanou grešlí. Pánové se ovšem musejí alespoň tvářit užitečně, neboť by jinak v zásadě mohlo Ministerstvo zemědělství napříště namísto ČSCH dotovat třeba chovatele kanárků, koček, nebo jakýchkoliv jiných zvířat, která slouží čistě nezemědělským účelům. Konec konců, i většina řadových členů ČSCH si přijde na své. Stačí, když drží ústa a krok, a respektují, že ve svazu ,,ruka ruku myje". Prodej plemenných zvířat se totiž v posledních letech stal poměrně výnosným obchodem. A pokud je chovatel zaštítěn organizací, která se tváří, jako kdyby kvalitu jeho zvířat byla schopna garantovat, notabene disponuje i nějakou tou cenou z výstavy, zvířata a násadová vejce se mu samozřejmě prodávají lépe a jsou také zpravidla dražší, než od chovatele neorganizovaného. Zájem na tom, aby vyšlo najevo, že kvalita zvířat organizovaných i neorganizovaných chovatelů je takřka totožná, jinými slovy, že svaz není schopen za kvalitu ručit, ve svazu pochopitelně nikdo nemá. Z prodeje tzv. čistokrevných drobných hospodářských zvířat se tak v rukách mnohých chovatelů organizovaných v ČSCH stal jeden z největších podvodů v dějinách chovatelství. Ti samí organizovaní chovatelé, kteří si mezi sebou velmi často vyprávějí příběhy o tom, jak jim posouzením na té které výstavě prošli různí kříženci, se vzápětí při prodeji zvířat a násadových vajec ohánějí čistokrevným původem svých zvířat, který je potvrzen rodokmeny, o kterých každý svazový chovatel velmi dobře ví, že nepotvrzují vůbec nic. Mimo toho, že je spolehlivě prokázán fakt, že v rodokmenech současných češek jsou uvedeny přímo padělané původy, ani mnozí posuzovatelé na svazových výstavách kompetencí k provádění své činnosti příliš neoplývají. Můžeme si to ilustrovat na jednom zajímavém příkladu. To si takhle například  v loňském roce odnesl z jedné nejmenované výstavy jeden nejmenovaný chovatel čestnou cenu za slepice, o kterých jsme, shodou okolností, společně s Ing. Tomášem Němečkem, Ph.D z Výzkumného ústavu v Uhříněvsi, který je národním koordinátorem pro genetický zdroj české slepice zlaté kropenaté, měli informaci, že se jedná o křížence české slepice zlaté kropenaté s nejméně 25% podílem cizí krve. Nutno dodat, že jsme oba měli tuto informaci ověřenou nezávisle na sobě. A který posuzovatel takovým křížencům udělil čestnou cenu? Byla to Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D, posuzovatelka ČSCH a autorka celé řady odborných článků o drůbeži a dokonce i knižní publikace Chov drůbeže na našem dvoře. Pravda, autorovi tohoto článku není známo, zda křížence při své odbornosti nedokáže rozpoznat, ono to totiž je tak, že i při posuzování zvířat hrají svou roli peníze. Posuzovatel je totiž za svou činnost na výstavě samozřejmě finančně ohodnocen. Pokud vyloučí z posouzení příliš mnoho zvířat, případně zvířata některých vysokých funkcionářů ČSCH, může se mu snadno stát, že příště namísto něj bude posuzovat někdo jiný. Co ale je autorovi tohoto článku známo je fakt, že paní doktorka Prombergerová při psaní svých odborných textů ne vždy vychází z vlastních znalostí a praktických zkušeností. Občas se dokonce uchýlí i k prachsprostému plagiátorství. To v případě, kdy opíše úryvek z textu cizího díla do své publikace bez uvedení původního autora, a to i se všemi obsaženými chybami, jako se stalo např. v článku Problémy v chovu drůbeže 11- Líhnutí uveřejněném na portálu ifauna.cz. Celé dva odstavce jsou zde totiž autorkou opsány z díla Michaela Baumeistera a Hainze Meyera, které vyšlo v českém překladu v roce 1995 pod názvem Chov drůbeže jako hobby. Jedná se o tyto odstavce:

,,Odchyluje-li se teplota od uvedené orientační hodnoty dlouhodobě, může to mít za následek nižší počet vylíhnutých kuřat. Průměrná odchylka 0,2 °C ještě líhnutí negativně neovlivní. Při poklesu teploty o l °C pod orientační hodnotu se líhnutí opozdí a kuřata nemají dostatečnou vitalitu. Poklesne-li teplota o 2 °C, pokračuje embryonální vývoj příliš pomalu a líhnutí je zhoršené. Při teplotách pod 34 °C k vylíhnutí vůbec nedojde. Vyšší teplota má ve druhé polovině období v líhni horší následky a je škodlivější než příliš nízká teplota. Mírně zvýšené teploty urychlují termín líhnutí. Při příliš vysoké teplotě končí urychlený embryonální vývoj odumřením kuřat. Dochází k němu už při teplotě o 1,5 °C vyšší, než má být. Poklesne-li však teplota pod tuto hranici, vylíhnou se často příliš slabá kuřata, mnoho jich během klování zůstane ve vejci nebo odumřou už před termínem vylíhnutí.

Optimální teplota nebo její průběh můžou být rozdílné u různých plemen. Ze zkušenosti – zdrobnělé paduánky se lépe líhly v líhni s teplotou 38,2 °C než při nižší teplotě. Uvádí se, že araukany se líhnou při 38,3 °C lépe než při 37,8 °C."

Zvláštností pak je, že byly opsány i s chybnými teplotami. Původní autoři si totiž zjevně popletli teploty používané v líhních s nuceným oběhem vzduchu a teploty používané v líhních s přirozeným oběhem vzduchu, které pak pomíchali. Odborník formátu paní doktorky Prombergerové by si toho při svém opisování měl, dle mého názoru, alespoň povšimnout. Tak například, při líhnutí s nuceným oběhem vzduchu, kterému odpovídá první teplotní údaj v tomto odstavci a kterému odpovídají také teplotní údaje v závěru (38,3 a 37,8), se líhnutí výrazně opozdí již při poklesnutí teploty o 0,3 st.C pod orientační hodnotu. Hodnota 1 st.C odpovídá líhnutí s přirozeným oběhem vzduchu, stejně jako dále uvedené hodnoty 2 st.C a 34 st.C. Při líhnutí s nuceným oběhem vzduchu se totiž již při teplotě 37 st.C nevylíhne ani jedno životaschopné kuře. Osobně tak mohu pouze konstatovat, že bych podle výše uvedeného návodu líhnout určitě nechtěl.

Na příkladu paní doktorky Prombergerové je tedy zřejmé, že posouzení zvířete posuzovatelem ČSCH, stejně jako rodokmen zvířat, nepředstavuje absolutně žádnou záruku kvality a čistokrevnosti.

A jaký byl další osud výše uvedených kříženek? Čtenáři se jistě podiví, ale po zhlédnutí další osobou vyškolenou ČSCH, bonitérem pro genetický zdroj české slepice zlaté kropenaté, tyto kříženky bez problému prošly bonitací do genetických rezerv vedených v Národním programu. Pouze šťastná shoda náhod tentokrát zabránila dalšímu falšování alespoň té části populace plemene, která je vedena pod Ministerstvem zemědělství jako genetický zdroj. Tyto kříženky totiž nakonec v genetickém zdroji neskončily pouze proto, že má ČSCH problém s vedením plemenářské evidence a nepodařilo se dohledat jejich původy. V tomto případě by v genetickém zdroji neskončily ani tak, neboť o nich měl včas informaci pan doktor Němeček, národní koordinátor pro tento genetický zdroj, který by jejich působení v genetickém zdroji jistě nepřipustil. Hrůza ale pomyslet, kolikrát se již takové kříženky musely do genetického zdroje dostat dříve, v dobách, kdy ještě Ministerstvo zemědělství nemělo o problémech ve Svazu nejmenší potuchy.

Současný stav plemene

Na rozdíl od případu pana Harčaríka jsem nikdy nebyl členem žádného chovatelského sdružení, na své chovy jsem nepobíral žádné dotace od Ministerstva zemědělství, v důsledku čehož si mohu dovolit jednak jednat s Ministerstvem zemědělství zcela otevřeně, a dále též otevřeně poukazovat na problémy ČSCH, který nade mnou, díky Bohu, nemá nejmenší vliv.

Jak jistě víte z Chovatelského zpravodaje, sám jsem při své práci s plemenem české slepice narážel na stejné problémy, se kterými se již léta přede mnou potýkal pan Harčarík. Nutno podotknout, že o problémech pana Harčaríka jsem neměl v té době nejmenší tušení a ke všem svým zjištěním jsem dospěl nezávisle na něm. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsem vlastně neobjevil nic nového. Zkušenosti pana Harčaríka potvrzovaly všechna má zjištění, stejně jako dílčí svědectví mnohých dalších chovatelů.Mimo jiné také proto jsem upozornil na problémy s plemenitbou české slepice zlaté kropenaté svým dopisem z února roku 2022 adresovaným tehdejšímu ministru zemědělství, Ing. Zdeňku Nekulovi.

V tomto dopise jsem popsal stávající stav plemene a vysvětlil jeho příčiny. Reakce pana ministra byla sice vstřícná, dokonce mně nabídl možnost se spolupodílet na utváření nové metodiky pro vedení genetického zdroje, ovšem velice opatrná. Jednoduše řečeno, tvrzením obsaženým v onom dopise příliš nedůvěřoval. Na druhé straně se ale zachoval velice opovědně, když po další doplňující komunikaci mezi mnou a Ministerstvem zemědělství inicioval jejich důkladné prověření. Pověření zaměstnanci VÚŽV navštívili můj chov. A ministerstvo začalo tato tvrzení prověřovat velmi důkladně...

• Objednalo provedení srovnávacích genetických analýz celé populace genetických rezerv s cílem stanovit diverzitu populace. Do těchto analýz jsem dodal vzorky také já.
• Ministerstvo si vyžádalo ke kontrole rodokmeny slepic vedených v genetických rezervách.
• Byla iniciována série kontrol České plemenářské inspekce a bylo provedeno množství dalších prověřování, jejichž podrobný popis by vydal na samostatný článek.

A závěrem? V prvé řadě, ani jedno z mých tvrzení se provedeným prověřováním nepodařilo vyvrátit. Žádné z těchto tvrzení nedokázal věrohodně vyvrátit ani Klub chovatelů českých slepic, potažmo ČSCH. Co však bylo pro ministerstvo velkým překvapením, takřka všechna má tvrzení se na základě prověřování buďto přímo potvrzovala, nebo se jevila alespoň jako velmi pravděpodobná.Dále byl ČSCH pokutován za to že neeviduje barvu vaječné skořápky.Při kontrole zahájené v lednu 2024 zjistila ČPI porušení plemenářského zákona v souvislosti s plemenářskou agendou genetického zdroje české slepice zlaté kropenaté. Dále bude postupováno dle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. A co si pod plemenářskou agendou představit? Tak například:

• k některým zvířatům se vůbec nedají dohledat rodokmeny
• u některých zvířat byly rodokmeny nekompletní
• jiné obsahovaly zcela nepravdivé údaje (konkrétní matka u zvířat líhnutých za celý kmen) – v podstatě falešný rodokmen

Co je snad ještě více šokující, některé z těchto rodokmenů pak byly za aktivní účasti současného předsedy Klubu chovatelů českých slepic – Bc. Petra Herynka, dokonce dodatečně upravovány.  A pak si kupte od některého člena ČSCH zvíře ,,s původem".

Na základě výsledků analýz je možné si ověřit, že někteří chovatelé genetických rezerv nejsou ochotni za žádnou cenu poskytnout vzorky krví do těchto analýz, ačkoliv se jedná o jejich povinnost danou Plemenářským zákonem (§14f ods. (1) d). Proč asi? Jednalo se totiž zejména o ty chovatele,  o kterých vím, že mají v plemenitbě problémy. Genetické analýzy nakonec odhalily, že se v genetických rezervách vedených pod Ministerstvem zemědělství nacházejí 3 - 4 relativně samostatné subpopulace slepic, které lze od sebe spolehlivě geneticky odlišit, tedy má každá zřejmě jiný genetický základ.V populaci se objevila nejméně 1 alela, která v ní před 20 lety zcela jistě nebyla.V grafech z genetických analýz také lze vidět chovy, ve kterých mezi jednotlivými zvířaty prakticky neexistuje žádná genetická variabilita, což je zřejmým důsledkem úzké příbuzenské plemenitby. Jsou to tytéž chovy, ve kterých se setkáváme s typickými znaky přešlechtění a degenerace.

Existují též genetické analýzy, které ukazují, že se v populaci nacházejí také alely krajně podezřelé, které se objevují pouze v jednotlivých chovech češek, zatímco v žádném jiném chovu nacházeny nejsou. Také se zcela zřejmě detekovaly alelické kombinace, které jsou typické pro zcela jiná plemena, a zjistilo se, že se populace české zlaté kropenky až podezřele geneticky podobá některým cizím plemenům, se kterými by neměla být příbuzná. Dají se dohledat dokonce taková plemena, se kterými se část populace CZK natolik překrývá svou genetickou strukturou, že od nich na základě srovnávacích genetických analýz ani nejde odlišit. Která plemena to jsou, o tom z důvodu bezpečnosti plemene raději pomlčím.

Po prostudování metodiky genetického zdroje české slepice jsem zjistil, že metodika uchování genetického zdroje vypracovaná ČSCH vůbec nevyhovuje potřebám plemene, v některých aspektech dokonce je v rozporu s platnou právní úpravou, ale hlavně, že ji sám ČSCH stejně nedodržuje. Bonitace plemeníků a plemenic do genetického zdroje prováděly nezpůsobilé osoby, zcela chybně a v rozporu s metodikou, nedodržovaly se nejrůznější povinnosti a termíny, rotace plemeníků probíhala zcela v rozporu s všeobecnými zásadami vedení malých populací atd. Také se zjistilo, že plemenitba probíhá pouze na exteriérové znaky, a to zcela bez ohledu na užitkovost a na míru příbuznosti mezi jednotlivými zvířaty.

Na základě mých sledování a studia historických pramenů jsem si ověřil, že došlo ke změně zbarvení vaječné skořápky slepic a jejich tělesného rámce.

Podobných zjištění existuje bezpočet, nicméně všechna mají jedno společné. Totiž, spolehlivě dokazují, že ČSCH, jakožto chovatelské sdružení, není vůbec způsobilý cokoliv garantovat a zcela postrádá způsobilost vést čistokrevnou plemenitbu drobných hospodářských zvířat. O tom, že stejný problém, jaký mají české zlaté kropenky, postihl prakticky všechna ostatní plemena drobných hospodářských zvířat, je snad již nadbytečné se zmiňovat. Nutno doplnit, že samotné Ministerstvo zemědělství rozhodně není, ani v nejmenším, příčinou tohoto problému, a stávajícím stavem bylo samo velmi nepříjemně překvapeno. Proč? Protože o něm až do nedávné doby nemělo nejmenší tušení. Bylo totiž zcela odkázané na informace, které jim poskytoval ČSCH. Ten samozřejmě, jak jsme si již uvedli výše, všechny své členy, kteří by na problémy chtěli poukazovat, ,,zavčasu odstavoval".

Na samotném ministerstvu ani ve VÚŽV nikdo, kdo by se dal označit za odborníka na toto plemeno, nebyl. Ani být nemohl. Všichni, kteří se pasovali na odborníky ve věci plemenitby české slepice, byli zainteresováni v ČSCH a jeho podvodně vedené plemenitbě. Až když došlo ke kontaktu mezi ministerstvem, VÚŽV a mnou, získaly tyto instituce oporu v největším současném chovateli tohoto plemene, se kterou také získaly patřičné informace. Monopol na znalosti o plemeni, který si do té doby držel ČSCH, tak byl prolomen. Ministerstvo správně pochopilo, že znalosti někoho, kdo chová větší počet zvířat, než celý Klub českých slepic, potažmo svaz chovatelů, dohromady, nemůže přehlížet.  A také správně pochopilo, že se poprvé v dějinách své existence setkalo s někým, kdo chyby ČSCH neholá ani krýt, ani omlouvat, s chovatelem, který ač neorganizovaný, vybudoval větší chov, než jakým disponují všichni organizovaní chovatelé dohromady.

Někteří zaměstnanci VUŽV a MZe poslední dva roky věnovali většinu pracovního a volného času intenzivnímu studiu materiálů tykajících se vedení málopočetných populací drůbeže, starých vzorníků a historických materiálů týkajících se problematiky tohoto plemene, protože jim osud české slepice není lhostejný. Ministerstvo společně s VÚŽV také okamžitě po zjištění problémů v plemenitbě začalo přijímat patřičná opatření. Zpřísnily se podmínky poskytování dotací, významně se zkrátilo financování ČSCH, a v neposlední řadě také došlo k několika formálním jednáním mezi ČSCH, Ministerstvem zemědělství a VÚŽV.

A jak je na tom nyní ČSCH? Inu, mimo bezpočetných výhrůžek, naznačených i přímo vyřčených, adresovaných pracovníkům ministerstva, VÚŽV a mé osobě, zvládl za poslední 2 roky ještě podat na mou osobu prostřednictvím Klubu chovatelů českých slepic trestní oznámení jehož obsah posloužil ku zábavě zainteresovaných policistů. Členové klubu zvládli o autorovi tohoto článku šířit množství pomluv na sociální síti Facebook, samotný ČSCH zvládl podat několik šikanózních žádostí o poskytnutí informací na různé zainteresované orgány, nějakou tu samoúčelnou stížnost, padlo také množství sprostých výhrůžek ,,odstavením" adresovaným těm členům ČSCH, kteří si troufli otevřeně vyjádřit sympatie k mé osobě, nicméně na samotné plemenitbě ČSCH dosud nezlepšil, ani přes množství zdrcujících důkazů svědčícím proti jeho praktikám, vůbec nic k lepšímu. Jediné, co je prozatím z řad ČSCH velmi hlasitě slyšet k samotnému tématu, je, shrnuto v kostce, konstatování, že rozhodně ČSCH nemá žádný problém, plemenitbu vede bravurně, plemeno je ve výborném stavu a lépe to dělat v zásadě nejde. Jeho šikana zaměstnanců orgánů zodpovědných za jeho kontrolu již vstoupila v zasvěcených kruzích ve známost natolik, že se některé zodpovědné kontrolní orgány zjevně začínají obávat vykonávat svou činnost. Přesto ale věřím, že populace státních genetických rezerv není nenávratně ztracena a že bude, díky viditelné snaze ministerstva a národního koordinátora, zachráněna alespoň v nějakém přijatelném stavu, ať už se součinností ČSCH, nebo bez ní. Ačkoliv totiž současná populace státních genetických rezerv není v nejlepším stavu, zcela určitě je stále ještě podstatně kvalitnější, než populace češek mimo genetické rezervy. V případě té se totiž, již s ohledem na to, co vidíme v samotných genetických rezervách vedených Svazem, zcela jistě vůbec nedá hovořit o tom, že by vykazovala znaky plemenné populace.

Jan Šlehofer