Vítejte na stránkách Šlehoferových soukromých genetických rezerv!

Šlehoferovy soukromé genetické rezervy vznikly spontánně jako soukromý projekt zaměřený na uchování cenných genotypů zejména hospodářských zvířat.

Poté, kdy mne celoživotní chovatelská praxe dovedla k neodvratnému závěru o neschopnosti (nejen) Českého svazu chovatelů garantovat plemenou čistotu zvířat, která někteří jeho členové produkují, nehledě pak ke kvalitě zvířat produkovaných mnohými neorganizovanými chovateli, všechny své chovy hospodářských zvířat jsem postupně buďto částečně, nebo zcela, uzavřel do samostatné plemenitby. Čistokrevnost hospodářských zvířat a způsob vedení jejich populací totiž přímo ovlivňuje množství jejich vlastností, počínaje užitkovostí a konče například odolností vůči různým patogenům.

Zejména v posledním desetiletí zde nabrala degradace jednotlivých plemen naprosto neuvěřitelné obrátky. Tak, jako je tomu u mnohých jiných problémů, za vším je potřeba hledat zejména internet. Ano, internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Na jedné straně umožňuje v dnešní době naprosto bezproblémovou výměnu např. násadových vajec mezi chovateli nejen napříč celou republikou, ale v podstatě napříč celou Evropou, na straně druhé také ale umožňuje několika málo chovatelům zaplavit celé plemenné populace různými kříženci a geneticky zmrzačenými jedinci. Ostatně, pokud se nad touto problematikou blíže zamyslíme, byl to právě internet, který dal svého času vzniknout takovým fenoménům, jakými byly třeba psí množírny. Do doby všeobecného rozmachu internetu mohl sice kdokoliv množit cokoliv a za jakýchkoliv podmínek, ovšem těžko taková zvířata nabízet sousedům ve vedlejší vesnici... Právě internet umožnil chovatelům, pohybujícím se v plemenářských šedých zónách, relativně anonymně prodávat ve velkém zvířata těch nejhorších kvalit. Ne jinak tomu bylo např. s českou zlatou kropenkou. Faktem je, že její zdrobnělá forma, která by měla být správně klasifikována jako samostatné plemeno, byla již zcela vyhubena. Ano, tato slepice již fakticky neexistuje! Pokud ano, pak pouze ve vzorníku plemen a v plemenném standardu, ovšem živou zdrobnělou češku tady žádný chovatel zcela jistě neviděl již přinejmenším 20 let. Vše, co se dnes zdrobnělou češkou nazývá, jsou slepice, které již nenesou žádnou z jejích charakteristických vlastností, zato ale nesou drtivou většinu genetické výbavy zcela nepříbuzných plemen. To její velká forma měla o něco více štěstí, a to díky tomu, že jsem získal poslední čistokrevný chov, který jsem zavčasu zakonzervoval. Většina toho, co dnes běhá po republice coby česká slepice zlatá kropenatá, nejen že je zcela jistě a prokazatelně kontaminováno podílem cizí krve, ale tento podíl cizí krve je dokonce značný. A to natolik značný, že je diskutabilní, zda tato populace splňuje základní definici plemene.

Abych ale nezůstal pouze u české zlaté kropenky, obdobně jsou zde postižena prakticky všechna plemena drobných hospodářských zvířat. Stejný problém mají nejen téměř všechna plemena slepic, ale také holubů, hus, kachen, králíků, atd. Jedním z důvodů tohoto problému je ten fakt, že se Český svaz chovatelů navenek tváří, jako kdyby měl patent na plemenný chov zvířat, přičemž, jak zjistíte při čtení Chovatelského zpravodaje, fakticky nemá nad plemenitbou žádnou kontrolu. Ve skutečnosti nemůže za své členy poskytnout o nic větší záruky, než kdokoliv z nás. Proto také např. jím vystavované rodokmeny mají stejnou hodnotu, jako jakýkoliv jiný papír, se kterým si v případě nedostatku také můžete... očistit ona místa po vykonání potřeby. Jaká škoda, že v současné době na Svazu dochází pomalu ale jistě k digitalizaci a nastává doba, kdy si tzv. rodokmeny budou chovatelé stahovat sami na internetu. Svaz jim totiž už neposkytne ani ten papír, který by jim mohl posloužit po vykonání velké potřeby, tudíž hodnota jím poskytovaných rodokmenů poníží na absolutní nulu.

Ne že by všechna chovatelská sdružení vykonávala svou činnost špatně, dokonce i Český svaz chovatelů má v plemenitbě zvířat své nepopiratelné zásluhy, ovšem pokud na uznaná chovatelská sdružení náš plemenářský zákon pohlíží jako na svatý obrázek pouze proto, že jsou právnickými osobami, bude v něm zřejmě problém. Jako fyzická osoba totiž máte akorát tak právo stát se členem některého uznaného chovatelského sdružení a držet ústa a krok. Přitom jediný rozdíl mezi uznaným chovatelským sdružením a Vámi, jako fyzickou osobou, fakticky je právě v tom, že uznané chovatelské sdružení je osobou právnickou. Žádné záruky za plemenitbu jakéhokoliv plemene zvířat, které by nemohla poskytnout kterákoliv fyzická osoba, poskytnout jednoduše nemůže. I o tom se podrobněji můžete dočíst v Chovatelském zpravodaji. Celý plemenářský zákon je tak postaven na zcela mylném předpokladu jakési odborné způsobilosti právnických osob vykonávat plemenářskou agendu.

Důkazů toho, že to tak nefunguje, je nepřeberná řada. Můžeme se pozastavit například nad stavem téměř všech dnešních takzvaných čistokrevných slepic, které nesou právě tak akorát ocasy, či nad stavem mnohých plemen psů, která nejen že zcela postrádají své původní pracovní kvality, ale též jsou naprosto geneticky zmrzačena. Příslušná chovatelská sdružení se na konkrétní plemena často dívají jako na svůj soukromý majetek, v čemž je notně podporuje plemenářský zákon, a přitom samotní chovatelé často nejsou ani tázáni, zda své chovy chtějí vést tak, jak by si to příslušné chovatelské sdružení představovalo. Pěkným příkladem tohoto fenoménu jsou obě česká plemena koz. U těch se věci mají tak, že bohužel doplácejí na jakési novodobé módní výstřelky v podobě produkce kozího sýra. V našich končinách se jedná o fenomén netradiční a veskrze novodobý. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, jenže... Koz, jakožto zvířat, která donedávna stála stranou zájmu širší veřejnosti, se najednou masově začali chytat lidé, kteří o chovatelství, natož pak plemenitbě, nemají nejmenší ponětí. Typickými příklady jsou paní na rodičovské dovolené, které nenapadne žádná lepší zábava (a způsob, jak si přivydělat), než začít chovat kozy a doma různými způsoby, samozřejmě nelegálně, vyrábět kozí sýry. Čest výjimkám, ale ve většině takových případů, se kterými se setkávám, to dopadá tak, že než si ony dámy stačí o zvířatech něco nastudovat, nedej bože snad získat i nějaké větší chovatelské zkušenosti, děti jim povyrostou, nastupují zpět do zaměstnání, a s chovem koz končí. Po tu krátkou dobu, kdy kozy chovají, však neopomenou na Svazu chovatelů ovcí a koz orodovat za to, aby se v plemenitbě upřednostňovali kozlové, kteří přenášejí ve své genetické výbavě vlohy pro zvýšený obsah bílkoviny v mléce, který se jim při výrobě sýrů náramně hodí. Protože je takovýchto dam značném množství, SCHOK svého času vyslyšel jejich prosby. Že jsou tady také chovatelé, kteří tato zvířata chovají celoživotně, o chovu něco vědí a chtějí je využívat k účelům, které jsou v našich končinách tradiční, SCHOKu vůbec nevadí. Ne všichni totiž chtějí kozy krmit granulemi a prodávat sýry. Někteří jsou rádi za kozu, která se vyznačuje hlavně odolností a nenáročností tak, jako tomu bývalo v dřívější době. Ona totiž přidaná bílkovina v mléce, spojená s až příliš vysokým tlakem na extrémně vysoké nádoje na hranici biologických možností koz, jde ruku v ruce s náročností a krátkověkostí těchto produktů jejich šlechtění. Mnohokrát jsem si pokládal otázku, proč se sýraři snaží ,,převychovat" naši populaci koz k tomu, aby dojila mléko s přidanou bílkovinou, když tuto vlastnost má např. většina anglonúbijských koz. Proč tedy nechovají kozy, které jsou na tuto vlastnost prošlechtěné a jejich potřebám vyhovují? Že by to bylo tím, že anglonúbijská koza je extrémně náročná? A uvědomují si proč? Inu, právě pro tu přidanou bílkovinu a extrémní nádoje. Tedy, vzhůru do toho si podle jejího vzoru přešlechtit naši populaci! Sám za sebe, a věřím, že nejsem sám, říkám, že žádné kozí holštýnské vododojky chovat nechci. A v čem je problém? Že nám plemenářský zákon produkt šlechtění SCHKu nutí! Pro ty, kteří se v problematice nevyznají, ve stručnosti vysvětlím, že není legální připustit kozu nelicentovaným kozlem. Jinými slovy, pouze SCHOK rozhoduje o tom, jakými kozly můžeme své kozy připouštět, čímž rozhoduje o celé populaci zcela bez ohledu na to, že zájmy chovatelů jsou různé. A také, pokud provede příliš mnoho plemenářských pochybení, dovede celou populaci obou plemen koz zcela degradovat. Neříkám, že tak činí, ovšem riziko vedení celé populace jediným chovatelským sdružením je zde zřejmé. 

Stav je tedy takový, že zde máme zcela mizerný plemenářský zákon, většinu poměrně špatně pracujících chovatelských sdružení, a dosti velké množství nepoctivých ,,chovatelů". Tento neutěšený stav mne tedy přivedl ke konzervaci vlastních chovů jakožto soukromých genetických rezerv. Já totiž chci chovat pouze kvalitní zvířata, což mi zde ani plemenářský zákon, ani žádné chovatelské sdružení, nemůže v žádném případě zaručit. Mnozí chovatelé pochopitelně výše popsaný problém pociťují na vlastní kůži dnes a denně. Není tedy divu, že se okolo mé osoby začali spontánně sdružovat v naději, že jim někdo konečně může garantovat určitou kvalitu zvířat. A zejména pro ně vznikly tyto webové stránky. Jsou svým způsobem určitým poděkováním za to, že chtějí dělat plemenařinu poctivě. Šlehoferovy soukromé genetické rezervy v sobě tak zahrnují nejen onu hmotnou složku, mé soukromé chovy zvířat, ale také jsou projektem, který by měl, jak doufám, značnou měrou přispět ke kultivaci našeho chovatelského prostředí. Za kvalitu svých zvířat ručím a toto je způsob, kterým se mohu zaručit za i za kvalitu těch zvířat, která vyprodukují jiní chovatelé, kteří jsou ochotni vést své chovy na nadstandardní úrovni a pouze s čistokrevným plemenným materiálem. My totiž své chovy vedeme se ctí, PRO RADOST, KRÁSU A UŽITEK!

Chovu zdar!