Svědectví o české zlaté kropence, díl 2. – Stav populace

Seriál internetového magazínu Chovatelský zpravodaj

1. březen r. 2024

Vážení chovatelé, milí kolegové,

v minulém díle našeho seriálu jsem Vám slíbil, že Vás v tomto díle blíže seznámím se stavem současné populace české zlaté kropenky. Stručně jsem Vám v něm vysvětlil, z čeho pramení mé poznatky o celé existující populaci české slepice a o jejím vývoji od předplemenné doby až k dnešku. Také jsem Vám v něm stručně přiblížil počátky mého chovu tohoto plemene.  V tomto díle se tedy dozvíte, jaké současná populace nese vady, s jakými plemeny byla prokřížena, jak na ní působí nekompetentně vedená plemenitba, i jakým způsobem je vedena nejpůvodnější současná populace české slepice zlaté kropenaté, která je chována v mých chovech soukromých genetických rezerv.

Všechny informace, které se v tomto i v dalších článcích tohoto seriálu článku dozvíte, byly získány jednak jako výsledek mých vlastních průzkumů populace české slepice a mého vlastního testování této populace, ale dále také díky svědectví široké chovatelské veřejnosti, a to jak organizované, tak i neorganizované. Totožnost osob z řad chovatelské veřejnosti, které mi poskytly cenná svědectví, v těchto článcích nebude zveřejněna z důvodu ochrany novinářských zdrojů. Všechny informace získané od těchto zdrojů, však byly opakovaně ověřovány jednak získáním svědectví dalších nezávislých zdrojů, dále také mým vlastním průzkumem populace, porovnáváním s nerůznějšími dobovými písemnými materiály a s údaji uváděnými v historické literatuře, a v neposlední řadě byly také z drtivé většiny potvrzeny pracemi mnohých dalších nezávislých institucí, mezi kterými figuruje např. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Akademie věd ČR, Karlova univerzita v Praze, MTD Ústrašice, VÚŽV Uhříněves, nebo Česká plemenářská inspekce. Pokud zde budu zmiňovat jména některých chovatelů, kteří se přímo podíleli na současném stavu populace české slepice, pak podotýkám, že se jedná pouze o chovatele, u kterých mám svá tvrzení potvrzena z několika nezávislých zdrojů.

V rámci dnešního dílu našeho seriálu se omezím pouze na výčet zjištěných skutečností bez toho, abych podrobněji rozebíral způsoby, kterými byly zjištěny či prokázány. Problematika dnešního stavu populace české slepice zlaté kropenaté je totiž tak obsáhlá, že přesahuje možnosti tohoto článku. Jednotlivé části této problematiky tedy budou dále podrobněji rozvedeny v následujících dílech seriálu Svědectví o české zlaté kropence.  

Nebudu chodit okolo horké kaše a hned v úvodu uvedu pro mnohé chovatele šokující zjištění. Současná populace české slepice zlaté kropenaté se díky křížení se zcela nepříbuznými plemeny a nekompetentně vedené plemenitbě dostala do stavu, kdy již nesplňuje ani základní definici plemene! Ta říká, že plemenem je populace zvířat v rámci jednoho živočišného druhu, shodného fylogenetického původu, jejíž jedinci na své potomstvo přenášejí určité charakteristické znaky a vlastnosti,  která je schopná další reprodukce. Proč tomu u české slepice zlaté kropenaté tak není, si nyní podrobně rozebereme.

Jedinci populace, která je zde považována za českou slepici zlatou kropenatou, v prvé řadě na své potomstvo spolehlivě nepřenášejí charakteristické exteriérové znaky plemene. Situace je natolik vážná, že prakticky nelze nalézt jedince, kteří by na své potomstvo nepřenášeli některé nežádoucí znaky či jejich různé kombinace alespoň v recesivní podobě.

O té skutečnosti, že se jedná o stav velmi závažný, svědčí například i to, že v roce 2006 musel být upraven standard plemene tak, aby odpovídal současnému stavu plemene. Tak se u plemene, u kterého všechny starší zdroje uváděly jako jeden z plemenných znaků smetanově nažloutlá vejce příznačně kratšího tvaru, zčistajasna objevila vejce barvy krémové až světle hnědé, tedy alespoň podle nového standardu. Faktický stav populace je ještě závažnější, neboť dnes již nejsou vzácností ani chovy, ve kterých se objevují vejce až středního odstínu hnědé, a v celé populaci každým rokem tmavnou více a více. Tvar vajec dnešní populace je nespecifický, každá slepice snáší vejce zcela jiná, některá kratší, některá až dlouze elipsovitá, některá dokonce kuželovitá. Na tomto místě pouze ve stručnosti uvedu, že nahnědlé a  hnědé zbarvení vaječné skořápky je znakem, který byl do populace zcela prokazatelně vnesen křížením s cizími hnědovaječnými plemeny a zejména s hnědovaječnými hybridními kombinacemi typu dominant. Problematice zbarvení a tvaru vajec se budu podrobněji věnovat v některém z příštích dílů tohoto pořadu.

S hnědovaječnými plemeny a s hybridními kombinacemi slepic byly do populace vneseny i mnohé další zcela neplemenné znaky, ačkoliv za jejich výskytem stojí částečně i působení vlašky koroptví a ruské linie českých slepic, o které se ještě podrobně zmíním v některém z dalších dílů tohoto pořadu. Takto byly do populace české slepice opakovaně vneseny takové znaky, jakými jsou například často se vyskytující zelené běháky, ale také občasně se vyskytující běháky bílé a dokonce i žluté. Také byla takto do populace vnesena vloha pro žluté zbarvení kůže. Zejména s hybridními kombinacemi slepic pak byly do populace opakovaně vnášeny hrášky a ostruhy u slepic. Příčinou tohoto jevu je ten fakt, že rodičovská hejna těchto hybridních kombinací nejsou na tento znak vůbec selektována, jinými slovy, slepice s ostruhami se v nich nevyřazují. Výskyt ostruh je u těchto slepic zcela obvyklý a jak vědí zkušení chovatelé, ostruhy u slepic jsou znakem, který se velmi dobře proděďuje do dalších generací. Chov, do kterého byla tato vada jednou vnesena, je velmi těžké od ní očistit. Zkušenost s touto vadou má drtivá většina současných chovatelů a v různé míře se vyskytuje téměř ve všech chovech. Nejvyšší výskyt, který jsem v rámci jednotlivých chovů zachytil, byl neuvěřitelných 100%. Podotýkám, že právě proto, že se ostruhy výborně proděďují, takovéto slepice jsou při využití obvyklých chovatelských technik naprosto nepoužitelné k dalšímu chovu, stejně jako všichni kohouti pocházející ze stejného odchovu.

 Co se týče různého nestandardního zbarvení běháků, dědivost tohoto znaku je velmi problematická tím, že je přenášen recesivně a to nikoliv pouze na základě jedné alely, ale kombinací několika alel. Alely pro nestandardní zbarvení běháků tak mohou v jednotlivých chovech ,,přežívat“ i po několik generací aniž by se projevily. Mým testováním jsem tyto alely vnesené do populace křížením z cizími plemeny a hybridními kombinacemi nalezl u 38 ze 40 testovaných chovů. Téměř celá populace je tedy tímto problémem postižena, a to v různé míře. V některých chovech se třeba i po 3 generace nestandardní zbarvení běháků nevyskytne vůbec, i když příslušné alely nesou, v některých chovech je např. obvyklý výskyt zelených běháků i u 50% odchovů. 2 z testovaných chovů, které tyto nežádoucí alely nenesly, nesly značné množství jiných znaků, které nejsou pro českou slepici typické. Již pouze na tomto příkladu je vidět, že zde v současné populaci prakticky nelze nalézt 2 jedince, jejichž spojením by bylo možné dosáhnout u potomstva výskytu všech znaků charakteristických pro českou slepici zlatou kropenatou, za současné absence znaků, které pro toto plemeno charakteristické nejsou. Každý jedinec současné populace tak nese znaky zcela netypické pro českou slepici alespoň v recesivní podobě, a to většinou nikoliv jeden, ale hned několik. Již zde tedy vidíme, že populace nesplňuje obecnou definici plemene, přičemž jsme v podstatě teprve na počátku seznamu všech vad, které jsou v současné populaci obvyklé.

Žluté zbarvení kůže je dalším neplemenným znakem, který se v populaci vyskytuje velmi běžně, prakticky ve všech chovech. Míra výskytu této vady je v různých chovech různá, ovšem lze shrnout, že se pohybuje zhruba ve stejných číslech, jako míra výskytu zelených běháků.          

Tu skutečnost, že všechny výše uvedené neplemenné znaky byly do současné populace vneseny přílivem cizí krve, potvrzuje například srovnání s mou nejpůvodnější linií českých zlatých kropenek ARISTOKRAT, tedy s tou, se kterou jsem svůj chov začal a která má svůj původ v 60. letech minulého století. Ani jeden z výše uvedených neplemenných znaků se v ní totiž nikdy neobjevil. Slepice této linie snášejí smetanově nažloutlá vejce příznačně kratšího tvaru tak, jak je češka snášela již od dob Škodových. Také jsem v odchovech této linie nikdy neobjevil ani jednoho jedince s nestandardním zbarvením běháků, kůže, či ostruhou u slepice. Porovnáváním různých dobových záznamů a historických pramenů se stavem mé linie ARISTOKRAT a se stavem současné populace češky lze naprosto zřetelně vysledovat, že zde již v době Škodových byla vyšlechtěna češka s pevnou dědivostí a bez těchto nežádoucích znaků. V některých případech se dokonce dá vysledovat opakované působení cizích plemen v populaci a opakované vnášení těchto neplemenných znaků do populace.  Nadto vše původnost mého chovu potvrzují  genetické analýzy Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2023, které zároveň také poukazují na to, že alely současné populace vykazují určitý posun, který může svědčit o křížení s cizími plemeny. Není bez zajímavosti, že jsem do těchto analýz dodal vzorky nejen od linie ARISTOKRAT, ale také vzorky od několika slepic a kohoutů získaných z některých chovů jiných chovatelů, a že se tyto vzorky umístily ve výsledném grafu přesně podle mých očekávání. Přesně jsem na základě vlastních průzkumů věděl, které vzorky jsou kontaminovány podílem cizích plemen. Výsledky analýzy následovně zcela potvrdily mé predikce.

Další dosti častou vadou, která se vyskytuje téměř napříč celou populací, jsou kachní běháky. Jedná se o jednu z vad, která pravděpodobně původně nebyla do populace vnesena s podílem cizích plemen, nýbrž byla v populaci vytvořena nekompetentním vedením populace a zejména některých jednotlivých chovů v úzké příbuzenské plemenitbě. Protože jde o geneticky podmíněnou vývojovou vadu, která vzniká typicky právě v důsledku úzké příbuzenské plemenitby, není důvod se domnívat, že byla do populace zavlečena. Populace češek byla vedena v úzké příbuzenské plemenitbě prakticky v každé době, přičemž jednotliví chovatelé využívali příbuzenskou plemenitbu k upevnění exteriérových znaků až nezdravě často. U takovýchto chovatelů pak vznikají takovéto vývojové vady, respektive se u nich v chovech koncentrují, a tito chovatelé jsou pak zdrojem této vady pro celý zbytek populace, a to zejména díky tomu, že zpravidla svou chovatelskou prací v příbuzenské plemenitbě také dosáhnou významných výstavních úspěchů. A pochopitelně pak následují masivní nákupy kohoutů právě od těchto chovatelů ostatními organizovanými chovateli. Vzhledem k tomu, že česká slepice jako plemeno je též součástí genetických rezerv kde probíhá povinná rotace plemeníků, zavlečení takovýchto vad i mezi chovatele, kteří původně z výstavně úspěšných chovů plemeníky nezakoupili, je otázkou 2 až 3 generací odchovů. Dalším důsledkem pro populaci je pak ztráta genetické variability, odborně řečeno heterozygotnosti, která pak jde ruku v ruce se snížením užitkovosti, zhoršením líhnivosti násadových vajec, která byla mimochodem v centrálním líhnutí v roce 2023 na úrovni 60,7%, přejemnělou konstitucí zvířat, která zpravidla sotva dosahují spodních hranic standardních hmotností, a s upevněním všech výše uvedených nežádoucích znaků napříč celou populací.

Předchozím odstavcem jsme se vlastně plynule dostali k dalšímu problému současné populace češek, kterým je tělesný rámec. Jak lze již z předchozího odstavce pochopit, tělesné rámce většiny současné populace jsou zcela zničeny a ve skutečnosti vůbec neodpovídají češčímu typu. Značná část populace se vyznačuje přejemnělou konstitucí a celkově zakrslým tělesným rámcem, který ani svým tvarem a držením těla češce neodpovídá. Objevuje se velké množství kohoutů s vykasanými břichy, která jsou v současné době velkoryse přehlížena i posuzovateli na výstavách. Objevují se také znaky typicky vyšlechtěné příbuzenskou plemenitbou, jako jsou hlavy neúměrně velké tělu, zvláště v některých konkrétních chovech. Celkové držení těla těchto zvířat povětšinou neodpovídá češce. Část chovatelů, kteří si uvědomují příčiny tohoto problému, tento problém řeší, jak jinak, vkřížením těžších plemen. A podotýkám – tato plemena jsou zpravidla hnědovaječná! Inu, cesta do pekel bývá často dlážděna dobrými úmysly. Od těchto chovatelů se pak populací šíří zvířata, která se hmotnostně pohybují na opačné straně standardu, tedy na jeho horní hranici. Mají ovšem téměř typické rámce polotěžkých plemen přechodného typu a samozřejmě ani dalšími znaky a vlastnostmi často neodpovídají češce. Tyto jedince si pak do svých chovů opět vpouštějí ti chovatelé, kteří se snaží napravit škody, které si natropili úzkou příbuzenskou plemenitbou. Protože si ale ,,rozhodí“ předtím pečlivě upevněnou dědivost barvy a kresby, dále pokračují upevňováním těchto znaků v úzké příbuzenské plemenitbě. Tělesné rámce se opět celkově zmenšují, přičemž ale zůstává tvar tělesného rámce blíže polotěžkému typu, než češce. Tímto způsobem vznikla většina zvířat, která se v dnešní populaci pohybují a podle toho také vypadají, totiž, tělesným rámcem a držením těla nevyjadřují češčí typ.

Kruh se pak uzavírá ve chvíli, kdy chovatelé, zpravidla chovající svá zvířata v úzké příbuzenské plemenitbě za účelem rychlého dosažení výstavních úspěchů, zjišťují, že takto šlechtěná zvířata snášejí 80 vajec ročně. Vzhledem k tomu, že také chtějí prodávat násadová vejce a odchovy, přičemž mnozí z nich je prodávají v úctyhodném množství, pro vylepšení nosnosti ve svém chovu volí zpravidla, jak jinak, možnost vkřížení některé finální hybridní kombinace slepic, povětšinou dominanta, lohmanna či moravie. V tomto okamžiku vznikají jedinci, které vidíme napříč celou populací, totiž ti, kteří mají velmi špatně dědivou kresbu, ale zejména nazrzlou barvu, u kterých musíme zlaté tóny hledat lupou. V současnosti je takto postiženo cca 80% populace. Původci těchto křížení ale samozřejmě, jak jinak, pokračují v upevňování rozházených exteriérových znaků opět za pomoci úzké příbuzenské plemenitby, čímž ztrácejí vnesenou heterozygotnost spolu s nosností úměrně tomu, jak se jim daří opět upevnit dědivost zlaté barvy a ostré kresby. Výsledkem jsou pak slepice, které opět nenosí, kohouti, kteří zpravidla mají nesprávný poměr barev na prsou, ale také, a to zejména, celé chovy, ve kterých je příbuzenskou plemenitbou a předchozími opakovanými kříženími upevněna, často v recesivní podobě, kombinace takových znaků, jakými jsou ostruhy, zelené zbarvení běháků, žlutá kůže, tělesný rámec neodpovídající plemeni, a vůbec všech výše již zmíněných. Co je hrozivým faktem, všechny mé informace směřují k závěru, že nejvýznamnějšími původci těchto křížení a upevňování nežádoucích znaků v příbuzenské plemenitbě se nacházejí v řadách členů Klubu chovatelů českých slepic. Co je možná ještě hrozivější, zpravidla se jedná o členy, z jejichž chovů pochází největší množství násadových vajec a odchovů směřujících do zemské populace.   

Tedy, výsledkem takto vedené plemenitby a opakovaného křížení je to, co všichni dnes a denně vidíme v současné populaci české slepice zlaté kropenaté, tedy zvířata, která nemají žádnou užitkovost, kterou by, jakožto jednu z vlastností plemene, měli předávat potomstvu, která nemají zlatou barvu, tělesný rámec ani držení těla češky, zato ale oplývají mnohými znaky, které jsou pro plemeno netypické a jsou které definovány jako výlukové vady.  A když už jsme u té užitkovosti, která obvykle činí 80 – 130 ks. vajec ročně, takováto užitkovost opět neodpovídá ani současnému standardu plemene, ani jeho historickému založení jakožto užitkového nosného plemene. I z hlediska užitkovosti tedy musíme zákonitě dospět k dílčímu závěru, že současná populace české slepice zlaté kropenaté nepřenáší na své potomstvo jeden ze znaků charakterizující plemeno jako takové, tedy vaječnou užitkovost na určité úrovni. Slepice, která nepřenáší dostatečnou vaječnou užitkovost totiž nemůže v zásadě naplňovat definici plemenného zvířete, neboť jedním ze znaků plemene, který je definován standardem, je vaječná užitkovost na určité úrovni. Drtivá většina zvířat, která se v rámci populace vyskytují, je tak již z tohoto hlediska zvířaty nestandardními, tedy také neplemennými, nenaplňujícími definici plemene.

A jaká plemena se na utváření současné populace češek podílela? Především se zcela prokazatelně jedná o množství různých finálních hybridních kombinací nosného typu tak, jak jsem se o nich zmínil již výše. Dále mám spolehlivě prokázané velmi významné působení vlašky koroptví, velsumky rezavě koroptví, dánské slepice a  duryňského vousáče. Plemeny, která v populaci češek též působila, ale u kterých zatím nejsem schopen stanovit míru jejich působení, jsou zejména plymutka žlutá, wyandotka zlatá, hempšírka a šumavanka. Dále je zde jisté podezření na působení orlovky, možná dokonce poměrně významné.

Při znalostech výše uvedených informací evidentně nelze nedojít k závěru, že současná populace české slepice zlaté kropenaté nesplňuje definici plemene tak, jak jsme si ji představili v úvodu tohoto článku. Nejen že na potomstvo nepřenáší v dostatečné míře charakteristické znaky a vlastnosti, ale zároveň také na potomstvo přenáší množství znaků, které nejsou pro plemeno charakteristické. Vrcholem všeho pak je, když si uvědomíme, že současná populace těchto kurů postrádá též další podmínku nutnou k tomu, aby mohla být považována za plemeno, kterou je shodný fylogenetický původ. Díky masivnímu prokřížení s cizími genotypy, které jsou navíc v jednotlivých částech populace zastoupeny nerovnoměrně, nemůže být o shodném fylogenetickém původu ani řeči! Zcela evidentním faktem tedy je, že zde při posuzování ,,plemennosti“ těchto kurů dochází k tomu, že jsou z hejna nehomogenních kříženců vybírána na základě několika exteriérových znaků zvířata, která alespoň vzdáleně vypadají jako češka. Taková jsou pak coby česká zlatá slepice také prezentována. Osobně si nechci ani představovat, co by chovatelé např. koní říkali na to, kdybychom jim chtěli tvrdit, že jakýkoliv kůň se stane arabským plnokrevníkem proto, že má malou hlavu…  

Jistě mnoho z Vás zajímá, jak vedu plemenitbu ve svém chovu já a proč vychází z jakéhokoliv poměřování se současnou populací češek podstatně lépe. Inu, není to nic, co by nemohl dělat kdokoliv. Nejsou v tom žádná kouzla ani tajné postupy, za všemi výsledky stojí pouze zodpovědná šlechtitelská práce. Taková, jakou bych očekával od každého člena ČSCH. Tedy, vylíhnutá kuřata z vlastního chovu odchovávám nejméně do věku 4 měsíců, kdy brakuji cca ¼ kohoutků. Další brakace pak přichází až ve věku 9 měsíců, kdy jsou zvířata tzv. hotová i v těle. Ve věku 9 měsíců tedy brakuji opět cca ¼ z původního počtu vylíhnutých kohoutů. V tomto věku mi tedy stále ještě zůstávají všechny tohoroční slepičky a polovina kohoutů. V tomto složení pak zůstává hejno po celou první snášku, kdy všechny zbylé kohouty testuji z hlediska genetiky testovacím připařováním. Kuřata z testovacího připařování jsou všechna odchována do 5 měsíců věku, kdy jsou vybrakováni všichni kohouti a všechny kuřice jsou zařazeny do nosného – užitkového hejna (nikoliv do chovného). Po sérii testovacích připařování kohoutů vybírám ve věku cca 15 měsíců vhodné kohouty do chovu, ostatní pak brakuji. V chovu mi zůstává cca 1/5 původně vylíhnutých kohoutů. Tímto postupem jsem již v minulých letech očistil svůj chov od většiny letálních a semi-letáních genů vyskytujících se v běžné populaci. Ačkoliv se jedná o postup značně náročný na organizaci i finance, z hlediska plemenářského se mi velmi osvědčil a praktikuji jej s každým dalším odchovem plemeniva. Poté, co proběhlo testovací připařování a byly vybrakováni kohouti, brakuji dále cca 10 - 20% původně vylíhnutých slepiček, tou dobou již na konci první snášky. V tomto kole brakace vyřazuji slepice horšího exteriéru a slabého temperamentu, případně slepice nedostatečně vitální apod. 80 - 90% slepic pak společně s 1/5 kohoutů postupuje do druhé snášky, ve které je u nich praktikována individuální kontrola užitkovosti. Tu provádím záměrně až ve druhé snášce z toho důvodu, že nelíhnu všechna kuřata naráz, nýbrž mezi nejmladším a nejstarším odchovem bývá rozdíl i 3 měsíce. Kontrola užitkovosti v první sezóně by tak byla zavádějící, zatímco ve druhé sezóně jsou již všechny slepice po společném přepeření takříkajíc synchronizované, tedy rozdíl ve věku se vytrácí. Po zhodnocení výsledků kontroly užitkovosti připouštím do dalšího chovu pouze ty slepice, které nanesly nejméně 180 ks. vajec, což bývají cca horní 2/3 nosnic. Pouze výjimečně připouštím do chovu nosnice horší, například se 160 vejci ročně, a to jedině v případě velmi pádného důvodu vyplývajícího z jejich mimořádné genetické výbavy či nedostatku lepších nosnic v konkrétní chovné skupině. Slepici s méně než 160 zjištěnými vejci za sezónu bych však do chovu již nepřipustil ani v tom případě, že by ta vejce snášela zlatá… Ve třetí chovné sezóně jsou pak zbývající slepice a kohouti, poté, co prošli všemi brakacemi a testováním užitkovosti a genetické výbavy, případně též po vhodně provedené výměně kohoutů mezi některými chovnými skupinami,  využity ke sběru násadových vajec pro nalíhnutí nové generace a celý výše popsaný proces se znovu opakuje. Tímto způsobem se obejdu bez jakéhokoliv ,,vylepšování“ plemene cizí krví…

V příštích dílech seriálu Svědectví o české zlaté kropence se budu věnovat výše popsaným problémům populace po jednotlivých částech a podrobněji. Chovatelská veřejnost tak bude seznámena s mnohými zajímavými zdroji informací, které napomohly často překvapivým odhalením. V některém z dalších dílů se také budu zabývat konkrétními chovateli, u kterých se mi podařilo jejich neblahý vliv na plemeno jednoznačně identifikovat.

                                                                                               Jan Šlehofer