Svědectví o české zlaté kropence - díl 3. – Zbarvení a tvar vajec, část 1.

Seriál internetového magazínu Chovatelský zpravodaj

8. červenec r. 2026

Vážení chovatelé, milí kolegové,

ve druhém díle našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence jsem Vás stručně seznámil se současným stavem populace české zlaté kropenky vedené Klubem chovatelů českých slepic a slíbil jsem Vám, že se v příštích dílech budu podrobně zabývat jednotlivými vadami vyskytujícími se napříč populací plemene a problémy v jeho plemenitbě. Slíbil jsem Vám také, že se s Vámi v rámci podrobných rozborů jednotlivých problémů plemene podělím o některé informace získané mou vlastní činností a seznámím Vás též s informačními zdroji zcela nezávislými na mé vlastní činnosti.

V tomto díle našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence se tedy budu zabývat změnou zbarvení a tvaru vajec populace vedené Klubem chovatelů českých slepic. Budete tak mít možnost zjistit jak se tento jev projevuje, v čem spočívá jeho závažnost, kdy se začalo měnit zbarvení vajec klubové populace a z jakých důvodů, a nakonec i způsob, jakým se s tímto problémem vypořádává Český svaz chovatelů a Klub chovatelů českých slepic. Ještě před tím je ale potřeba uvést několik obecných poznatků z genetiky plemenných populací zvířat a mechanismu dědičnosti zbarvení vajec obecně. Z tohoto důvodu bude tento díl našeho seriálu rozdělen na dvě části, první část obecnou, druhou část speciální.

Tvar vejce a zbarvení vaječné skořápky jako plemenné znaky

Zbarvení vaječné skořápky, a, v případě většiny plemen slepic, i tvar vejce, jsou jedněmi z plemenných znaků určujících plemennou příslušnost daného jedince ke svému plemeni. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že plemenem je populace zvířat společného fylogenetického původu, jejíž jedinci spolu tudíž sdílejí společné znaky. Každá plemenná populace zvířat je odvozena od určitého omezeného množství předků, takzvaných zakladatelů, kteří stáli u jejího založení. Tito zakladatelé budoucí plemenné populace si ve své genetické výbavě nesou určité vlohy, které předávají dalším generacím svých potomků. Samozřejmě dalším generacím nemohou předat genetické vlohy, které sami nemají. V další šlechtitelské práci s takovouto populací pak lze se zděděnými vlohami sice šlechtitelsky pracovat, tedy např. cílenou selekcí měnit odstín vaječné skořápky, nelze ale pracovat s vlohami, které se v populaci nevyskytují.

Rozveďme si nyní výše uvedené na několika názorných příkladech.

Bělovaječná plemena

Např. vlaška koroptví je známa tím, že její vejce jsou delšího a zašpičatělejšího tvaru, vždy bílého zbarvení. Proč? Právě proto, že její předci nesli ve svém genofondu pouze vlohu pro bíle zbarvenou vaječnou skořápku. Protože za hnědé zbarvení vaječné skořápky je zodpovědný geneticky podmíněný mechanismus umožňující hnědovaječným plemenům ukládat do vaječné skořápky pigmenty získané z krevních složek, a protože vlaška není vybavena genetickými vlohami po aktivaci tohoto mechanismu, je zcela vyloučeno v rámci tohoto plemene vyšlechtit v čistokrevné plemenitbě hnědovaječnou slepici. To by bylo možné jedině po přecházejícím křížení s některým hnědovaječným plemenem, kterým by byla potřebná genetická vloha do šlechtěné populace vnesena.

Dalším známým příkladem bělovaječného plemene slepic je leghornka bílá. Ta má předky společné s vlaškou. Z toho také plyne její bělovaječnost.  Opět platí, že pokud předci současných leghornek nedisponovali genetickou vlohou pro tvorbu hnědě pigmentované vaječné skořápky, nemohou touto vlohou disponovat ani současné leghornky.

Všechny vlašky koroptví a všechny leghornky bílé tedy z výše uvedených důvodů snášejí bílá vejce. Jedná se tedy o jeden z plemenných znaků těchto dvou plemen. Proto také chovatelé takříkajíc ,,přirozeně“ zcela jistě označí každou slepici, která snáší hnědě pigmentovaná vejce a která by byla vydávána za vlašku nebo leghornku, za kříženku. Bílé vejce je totiž obdobně určujícím plemenným znakem vlašek a leghornek, jako například žluté běháky. Jedná se o jeden z mnoha plemenných znaků těchto plemen, které všechny společně ve svém úhrnu utvářejí plemenné kvality daného jedince a definují jeho plemennou příslušnost.

Jak je zřejmé z výše uvedeného, určité zbarvení vaječné skořápky spoludefinuje plemennou příslušnost daného jedince zcela přirozeně. Z toho také zcela přirozeně plyne závěr, že se jedná o jeden z plemenných znaků daného plemene. To ostatně potvrzuje i ta skutečnost, že zbarvení vaječné skořápky bývá obvyklou součástí standardů plemen slepic i všech popisů plemen slepic nacházejících se v odborné literatuře. Lze tedy uzavřít, že nosnice snášející nestandardně zbarvená vejce je zvířetem neplemenným, které by mělo být vyloučeno z chovu jednak proto, že nesplňuje standard daného plemene, ale též proto, že zjevně nemůže být čistokrevné.

Hnědovaječná plemena

U takzvaných hnědovaječných plemen je problematika zbarvení vaječné skořápky o něco složitější. Mezi tato plemena jsou obvykle obecně řazena všechna plemena s pigmentovanou skořápkou, mimo plemen modrovaječných. Mezi hnědovaječná plemena tedy obecně řadíme, kromě plemen s typicky hnědou skořápkou, i plemena se skořápkou v různých odstínech hnědožluté, žluté, hnědočervené, atp. Ke hnědovaječným plemenům v tomto slova smyslu tedy patří i čeká zlatá kropenka.

Jak jsme si zjednodušeně vysvětlili již výše, k produkci hnědě skořápkatých vajec musí být v genetické výbavě nosnice přítomna určitá vloha umožňující ukládání pigmentů do vaječné skořápky. Ve skutečnosti se jedná o poměrně složitý mechanismus, kdy je na základě genetických vloh, za spolupůsobení několika alel a genetických regulačních mechanismů, spuštěn v organismu nosnice poměrně složitý a komplexní biologický proces vedoucí k získávání různých derivátů pyrolu v různých vzájemných poměrech a k jejich následnému zabudovávání do vaječné skořápky různými způsoby. Tyto poměry jednotlivých pigmentů a způsob jejich zabudování do vaječné skořápky pak určují to, jak je zbarvení vaječné skořápky vnímáno lidským zrakem, tedy skutečné finální zbarvení vaječné skořápky, které je pro každé plemeno specifické. Hnědovaječná plemena slepic takto získávají pigmenty z krevních složek a žlučových barviv. Některými z těchto pigmentů jsou např.  protoporfyrin IX, ovoporfyrin, koproporfyrin či uroporfyrin. V důsledku obsahu těchto pigmentů, podle jejich vzájemných poměrů a způsobu zabudování do vaječné skořápky, pak může vaječná skořápka nabývat nejrůznějších odstínů zahrnujících barvu žlutavou, krémovou, žlutohnědou, hnědou, červenohnědou až téměř červenou, ale též i velmi tmavě hnědou až téměř černou.  

Právě proto, že finální zbarvení vaječné skořápky hnědovaječných plemen slepic je ovlivňováno velmi složitými biologickými mechanismy podmiňujícími meziplemenné rozdíly v množství jednotlivých pigmentů ve vaječné skořápce a ve způsobech jejich zabudování, existuje mezi hnědovaječnými plemeny vzájemně tak velká variabilita ve zbarvení vajec, jakou můžeme pozorovat. Jistě není sporu o tom, že tmavohnědě zbarvené vejce maransky je i pro naprostého laika zcela zřetelně odlišitelné od červenohnědého vejce rodajlendky nebo žlutohnědého vejce plymutky. Z tohoto důvodu není v případě hnědovaječných plemen plemenným znakem samotná hnědovaječnost, nýbrž je v tomto případě plemenným znakem její fenotypová manifestace projevující se konkrétním zbarvením vajec a jeho odstínem. Jednoznačně neplemenným znakem pak je u hnědovaječných plemen bělovaječnost.

Protože ale i pro hnědovaječná plemena slepic platí obecné zákony genetiky stejně jako pro plemena bělovaječná, je prakticky vyloučeno, aby se v plemenné populaci vyskytla genetická vloha pro vlastnost, kterou do této populace nevnesli její zakladatelé, pokud do této populace nebyla později vnesena křížením. Hnědovaječná plemena proto sice vykazují obvykle určitou vnitroplemennou variabilitu v sytosti odstínu vaječné skořápky, nikoliv však v její barvě. Pokud pak vykazují i jistou barevnou variabilitu, pak pouze velmi omezenou, podle toho, jaké vlohy byly do populace vneseny jejími zakladateli. Pokud se například v populaci některého plemene nevyskytuje vloha pro tvorbu koproporfyrinu či uroporfyrinu, nelze v takové populaci ani cílenou šlechtitelskou prací tuto vlohu vyšlechtit čistokrevnou plemenitbou. Musela by do takovéto populace být vnesena jedině křížením s plemenem, které danou genetickou vlohu nese. Takováto populace nedisponující vlohami pro tvorbu koproporfyrinu a uroporfyrinu pak pochopitelně nemůže dosahovat odstínů vaječných skořápek podmíněných přítomností těchto pigmentů. Může ale dosahovat hnědých odstínů podmíněných např. produkcí protoporfyrinu IX a ovoporfyrinu, pokud disponuje genetickými vlohami k produkci právě těchto pigmentů. Vnitroplemenná variabilita v sytosti odstínů vaječných skořápek produkovaných různými nosnicemi je pak dána zejména rozdíly v množství pigmentů ukládaných do vaječných skořápek.

Výše uvedené vysvětluje, proč např. u plymutek nacházíme vejce v různě sytých odstínech žlutohnědé či hnědožluté barvy, ovšem zároveň u nich nevidíme vejce načervenalých odstínů typických např. pro rodajlendky. Cílenou šlechtitelskou prací by byli možné dosáhnout postupného posunu sytosti barvy vaječné skořápky, stále však platí, že pokud plymutky nenesou vlohu pro načervenalý odstín vaječné skořápky, načervenalého odstínu v čistokrevné plemenitbě dosáhnout nemůžeme. Můžeme tedy dosáhnout nejvýše vyšší sytosti současného hnědožlutého až žlutohnědého odstínu vaječných skořápek.

Při všem výše uvedeném zároveň platí, že zbarvení vaječné skořápky je vysoce dědivým znakem. To znamená, že jak samotné zbarvení, tak i jeho odstín, se velmi dobře dědí po předcích do dalších generací. U hnědovaječných plemen slepic tedy nepodléhá zbarvení a odstín vaječných skořápek žádné náhodě, nýbrž je vždy výsledkem interakce genetických vloh zděděných po matce a po otci daného zvířete, přičemž zbarvení vaječné skořápky a jeho intenzita jsou v potomstvu vyjádřeny přibližně průměrem mezi vyjádřením těchto vloh u matky a otcovské báby daného zvířete.

Pro úplné pochopení problematiky dědičnosti zbarvení vaječných skořápek u slepic je pak ještě nutné zabrousit do oboru genetiky uzavřených populací zvířat. Takovou uzavřenou populací zvířat pak je, respektive by správně mělo být, i každé plemeno slepic. Uzavřené populace zvířat jsou přirozeně predisponovány k postupné ztrátě takzvané heterozygotnosti, a to tím rychlejší, čím je daná populace menší, a zároveň tím rychlejší, čím je na danou populaci vytvářen větší selekční tlak. Laicky řečeno, uzavřené populace zvířat mají přirozenou tendenci se takříkajíc ,,homogenizovat“, tedy jednotliví jedinci takovéto uzavřené populace jsou si v každé další generaci jak geneticky, tak i fenotypově, stále podobnější a podobnější. Tento proces homogenizace je samozřejmě v případě populací plemen slepic výrazně urychlován selekčním tlakem vytvářeným na populaci plemene v důsledku šlechtitelských zásahů. U malých populací, jakou je bezesporu i populace české zlaté kropenky, je pak tento proces homogenizace velmi rychlý a intenzivní. Znaky, na které je vedena selekce, se posouvají směrem k vytčenému šlechtitelskému cíli, znaky, na které selekce vedena není, buďto spontánně z populace mizí, nebo se stabilizují někde okolo průměru svého fenotypového vyjádření u zakladatelů plemene. A co to znamená konkrétně pro zbavení vaječné skořápky v takovéto uzavřené populaci? Znamená to, že i v případě, kdy zakladatelé plemene disponují několika různými genetickými vlohami pro zbarvení vaječné skořápky, dochází spontánně ke značnému sjednocení tohoto znaku v populaci plemene, a to i bez cílené selekce. Některé vlohy z takovéto populace spontánně vymizí, např. vlohy pro produkci některých pigmentů, jiné se v populaci postupně stabilizují tak, že se stanou společnými pro všechny jedince dané plemenné populace. Jejich fenotypová manifestace, tedy jejich projevy, které můžeme vidět, se pak ustálí někde okolo průměru fenotypové manifestace těchto vloh vyjádřené u zakladatelů populace. Praktickým dopadem této skutečnosti pak je např. postupné snižování vnitroplemenné variability v intenzitě zbarvení vaječné skořápky. Převedeme-li výše uvedené opět na příklad plymutky, můžeme si povšimnout, že její hnědožlutá až žlutohnědá vejce se intenzitou zbarvení v současné době pohybují typicky někde okolo světlejšího středního odstínu. Nenacházíme u nich ani vejce světlá, ani vejce nápadně tmavá. To je způsobeno právě tím, že na tento znak nebyla prováděna cílená selekce a ten se proto samovolně stabilizoval v určitém rozpětí svého fenotypového vyjádření podle toho, jak byl vnesen do populace jejími zakladateli. Naopak u maransky, u které byla prováděna cílená selekce na co nejtmavší hnědé zbarvení vaječné skořápky, byl tento znak ustálen v podobě známého tmavě červenohnědého až čokoládově zbarveného vejce. Ani v případě tohoto plemene, v souladu s platnými zákony genetiky, nenacházíme žádné anomálie v podobě výrazně světleji zbarvených vajec. Výše uvedené pochopitelně platí pouze pro relativně čistokrevné populace.

Tvar vajec

Problematika spojená s tvarem vajec se společná jak bělovaječným, tak i hnědovaječným plemenům slepic. Slepičí vejce mohou nabývat různých tvarů. Tvary vajec bohužel bývají v různé literatuře rozdělovány různými způsoby, což tuto problematiku činí hůře přehlednou. Čtenář si jistě sám může udělat představu o tom, že posoudíme-li vejce ještě jako ,,elipsovité“, nebo již jako ,,dlouze elipsovité“, je otázkou značně subjektivní. Obdobný problém nastává s vejci takzvaně oválnými či vejci kuželovitými. Každý z těchto tvarů lze posoudit jako krátký, střední, či dlouhý. K tomu pak ještě přistupuje další zpřesnění popisu tvaru vajec, kdy je dále rozlišováno např. mezi vejcem prostě oválným, tedy nejobvyklejšího vaječného tvaru, a vejcem tupě oválným, tedy s nevýraznou špičkou, a dále též vejcem špičatě oválným, tedy naopak s více výraznou špičkou. Popis tvaru vejce pak může vypadat např. tak, že je uvedeno: ,,vejce oválné až špičatě oválné, středně dlouhého až delšího tvaru“.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, variabilita tvarů vajec je mezi slepičí populací jako takovou téměř nepřeberná. Zcela objektivně je bohužel možné vystihnout pouze poměr příčné osy vejce k ose podélné, který, po vyjádření v %, udává tzv. index tvaru vejce, zkráceně též označovaný jako vaječný index. Za pomoci vaječného indexu tak je možné objektivně zjistit, je-li vejce protáhlejšího či kulatějšího tvaru.

Tvar vajec snášených konkrétní nosnicí je pro danou nosnici specifický, byť se mírně mění v průběhu snášky. Rozdíly ve tvaru vajec v průběhu snášky ovšem nejsou natolik markantní, aby např. nosnice snášející na počátku snášky vejce krátce tupě oválná mohla např. na konci snášky snášet vejce dlouze špičatě oválná. Specifičnost tvaru vajec snášených danou nosnicí je dána fyziologickými faktory, jako jsou například objem vejcovodu, tlak svalů vejcovodu při tvorbě vajec, tvar vejcovodu, atd. Tyto fyziologické faktory ovlivňující výsledný tvar vajec jsou genetického založení a jsou tudíž dědičné. Proto je též dědičný i tvar vajec jako takový.

Pro dědičnost tvaru vajec pak platí většina toho, co bylo již výše uvedeno ohledně zbarvení vaječné skořápky, obdobně. Je-li na tento znak prováděna v rámci uzavřené populace zvířat selekce, lze tvar vajec šlechtitelskou prací v určitých mezích posouvat. Naopak není-li tato selekce prováděna, ustaluje se tento znak v uzavřené plemenné populaci na úrovni okolo průměrných hodnot zakladatelů populace, samozřejmě s určitou přiměřenou variabilitou v jeho vyjádření. Ať již však selekce na tvar vajec v plemenné populaci prováděna je či není, výsledkem je v obou případech určitá homogenizace tohoto znaku, v případě selekce na tento znak cílená, v případě spontánního ustálení tohoto znaku spontánní. Z tvaru vajec se tak v průběhu tvorby plemenné populace v každém případě již po několika málo prvních generacích následujících po zakladatelích plemene stává typický plemenný znak sdílený všemi jedinci napříč plemennou populací stejně tak, jako je tomu u zbarvení vaječné skořápky. Příliš velká variabilita v manifestaci tohoto znaku napříč populací pak logicky svědčí o průběžném přílivu cizí krve, přesněji řečeno o tom, že se tento znak nemůže v důsledku přílivu cizí krve v populaci ustálit.

Chovatelé, kteří měli někdy možnost porovnávat mezi sebou vejce různých plemen slepic, jistě vědí, že mezi jednotlivými plemeny jsou ve tvaru vajec zcela zřejmě patrné rozdíly. Tak například vejce vlašky koroptví je typicky delšího a špičatějšího tvaru. Kdo pamatuje původní československou subpopulaci amroksek, jistě ví, že ta se zase naopak vyznačovala vejci, o kterých se s nadsázkou říkalo, že se jedná o ,,pingpongové míčky“. Byla velmi krátká, téměř kulatá.

Shrnutí

Jak je patrné z výše uvedeného, jak zbarvení vaječné skořápky, tak i tvar vajec, jsou typickými dědičnými plemennými znaky spoludefinujícími dané plemeno slepic. Z výše uvedeného také vyplývá, že projevuje-li se v dané populaci nadměrně vysoká míra variability ve vyjádření těchto znaků, případně dochází ke změnám ve vyjádření těchto znaků beztoho, aby na tyto znaky byla prováděna cílená selekce, svědčí to o té skutečnosti, že se nejedná o pravou plemennou populaci, tedy že se nejedná o populaci vedenou v čistokrevné plemenitbě.

V druhé části tohoto dílu našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence se zaměříme na konkrétní aplikaci výše uvedených závěrů na případ tohoto plemene.

Jan Šlehofer