Sasexka

Sasexka, někdy psána též jako sussexka, je bezpečně zakonzervována v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv.

Zaměřili jsme se zejména na konzervaci na území České republiky tradičně chovaného genotypu, tedy sasexky velké, evropského kontinentálního typu, barevného rázu bílého světle kolumbijského. Tento barevný ráz je v dřívější literatuře uváděn jako ,,sasexka světlá". Jedná se o původní a nejstarší barevný ráz tohoto plemene, který byl na sasexky přenesen z brahmánek již na počátku šlechtění tohoto plemene. Právě tento barevný ráz se na našem území jako jediný chová stabilně, a to již od počátku 20. století. Ostatní barevné rázy tohoto plemene, jako například sasexka koroptví či trojbarevná, jsou po celou historii chovu sasexky na našem území pouze okrajovou záležitostí občasně zpestřující přehlídky drůbeže na výstavách. Konzervaci některých perspektivnějších barevných rázů prozatím zvažujeme.

Evropský kontinentální typ tohoto plemene se vyznačuje užitkovým zaměřením vejce-maso. Tento plemenný ráz, na našem území chovaný již tradičně, je nutné odlišovat od anglického ostrovního typu. Ten je užitkově zaměřen na maso-vejce, jeho tělesná stavba je celkově mohutnější a hrubší, hmotnost vyšší, snáška naopak podstatně nižší při vyšší spotřebě krmiva na vyprodukovanou vaječnou hmotu. Anglický ostrovní typ sasexky se na našem území sporadicky objevuje v důsledku občasných importů, jeho chov zde však není rozšířený. V současné době se v našich podmínkách jedná spíše o občasnou kuriozitu, která bývá na drůbežích výstavách zpravidla vylučována z ocenění pro překročení nejvyšší dovolené vzorníkové hmotnosti. Nutno dodat, že se jedná právě o důsledek nerozlišování mezi oběma plemennými rázy.

Dále se pak, zcela nepřekvapivě, na území České republiky v hojném počtu chovají zejména kříženci tohoto plemene s hybridními nosnými kombinacemi, kteří bývají často vydáváni za čistokrevné sasexky, a které může zkušený chovatel tohoto plemene rozpoznat díky vyskytujícím se neplemenným znakům. Takovými neplemennými znaky jsou např. nažloutlý odstín krčních a sedlových závěsů u kohoutů, nažloutlá kůže, vyšší běháky, lehký tělesný rámec tvořící trojúhelníkovitý obraz, a pod. Velkým problémem bohužel zůstávají četní kříženci s nižším podílem krve cizích plemen vznikající opakovaným připařováním sasexských kohoutů na hejna slepic vzniklých jako produkt křížení. U těchto zvířat pak začínají neplemenné znaky ustupovat a v důsledku toho jsou pak tato zvířata velmi podobná čistokrevným sasexkám. Bohužel však nesou ve svém genotypu celou řadu nežádoucích alel, které se pak projevují velmi nepříznivě v další plemenitbě. Tak, jako v případě mnohých dalších plemen slepic, je i v tomto případě nutné zejména upozornit, že ani ocenění takového zvířete na výstavě nezaručuje jeho čistokrevnost, a dále, že čistokrevnost zvířete nezaručuje ani tzv. rodokmen vydaný ČSCH. Před nákupem zvířat od neznámých a neprověřených chovatelů, ať již organizovaných či neorganizovaných, proto i zde důrazně varujeme! 

K úplnosti zbývá zmínit, že se na území České republiky občasně chová i zdrobnělý ráz tohoto plemene, tzv. sasexka zdrobnělá. Jedná se o produkt vyšlechtěný anglickými a německými chovateli a z našeho pohledu užitkově zaměřených chovatelů o zcela nesmyslný módní výstřelek. Konzervaci tohoto bezvýznamného genotypu neplánujeme.

Konec 19. století a celé 20. století se neslo v duchu nesmyslných módních výstřelků, kdy zejména němečtí chovatelé postupně vyšlechtili téměř u všech známých plemen slepic též jejich zdrobnělý ráz. Proč se jedná o naprostý nesmysl, je velmi dobře patrné právě na příkladu sasexky. Zdrobnělé rázy velkých plemen totiž zpravidla vznikají buďto postupným plemenným výběrem stále menších a menších jedinců nerozlučně provázeným tou nejužší příbuzenskou plemenitbou, nebo, a to nejčastěji, postupem podstatně rychlejším, který spočívá ve vnesení genu zakrslosti označovaného jako ,,dw" přikřížením genotypu, který tento gen obsahuje. Oba dva způsoby tvorby zdrobnělých verzí velkých plemen jsou z hlediska užitkového chovatelství jednoznačně zcela zavrženíhodné. První ze způsobů se opírá o výběr stále menších a menších jedinců vyznačujících se fakticky nahromaděním množství genetických defektů a nízkou vitalitou. Výše uvedené je pak umocněno úzkou příbuzenskou plemenitbou v důsledku čehož vzniká geneticky zmrzačené zvíře, bez jakékoliv perspektivy slušné užitkovosti. Druhý ze způsobů vzniku zdrobnělých rázů velkých plemen pak sice nevyužívá kumulaci několika vzájemně působících genetických defektů, nýbrž využívá jediný defektní gen, již zmíněný gen zakrslosti ,,dw", jeho působení ale není o mnoho méně zhoubné. Vedlejším efektem působení tohoto genu, mimo zakrslého vzrůstu, totiž je, mimo jiného, též výrazné snížení snášky vajec. Defektnost genotypu, ať již způsobená jedním či druhým postupem šlechtění zdrobnělé varianty velkého plemene, je tedy tím důvodem, proč žádná zdrobnělá forma velkého plemene slepic nedosahuje ani zdaleka úrovně snášky své velké předlohy. Vztaženo konkrétně k sasexce, která je tradičně chována a šlechtěna pro kombinovanou produkci, vyvstává zde palčivá otázka: ,,Jaký smysl má šlechtit zdrobnělou verzi tohoto plemene, když nemůže dosáhnout ani vaječné, ani masné produkce velké variety?" Závěrem pak nutno vyzdvihnout tu skutečnost, že výše uvedený materiál zejména německého šlechtění, všechny ty zdrobnělé sasexky, velsumky, vlašky, rodajlendky a mnohé další, způsobil úpadek chovu původních zakrslých plemen, jako např. javánek, sumatránek, zakrslých rousných, jakožto i mnohých dalších, ale též úplný zánik některých původních zakrslých genotypů, jako např. původní české liliputky. Šlechtění zdrobnělých rázů velkých plemen proto, až na nečetné výjimky, rezolutně odsuzujeme a zejména začínající chovatele důrazně varujeme před jejich chovem.

Zásady našeho šlechtitelského a konzervačního programu plemene

Obecné zásady našich šlechtitelských a konzervačních programů

Naše šlechtitelské a konzervační programy genetických rezerv jednotlivých plemen jsou zaměřeny zejména na zachování genotypů, které jsou ohroženy v důsledku převažujících šlechtitelských tendencí. V našich šlechtitelských a konzervačních programech  zohledňujeme jak historické zaměření daného plemene a jeho reálné historické využití, tak i otázku potenciálního dalšího využití námi zakonzervované genetické rezervy coby zdroje cenných genotypů. Mimo výše uvedeného naše šlechtitelské programy zohledňují též otázky spojené se současnou využitelností konzervovaného plemene k produkci v podmínkách drobnochovů, a to i za sub-optimálních až extrémních podmínek.

Praktická aplikace obecných zásad našich šlechtitelských a konzervačních programů

Prvopočáteční historie plemene

Plemeno sasexek bylo vyšlechtěno anglickými chovateli v průběhu 19. století. Jako výchozí materiál ke šlechtění byla využita populace původních neplemenných selských slepic chovaných toho času na území anglického hrabství Sussex. Do této výchozí populace byly dále vkříženy brahmánky a dorkinky. Některé zdroje též uvádějí možné využití kočinek. Účelem šlechtění bylo získání slepic vhodných k produkci tzv. pokojových kuřat. Tato pokojová kuřata se líhla v zimním období, tehdy v umělých líhních vytápěných zpravidla petrolejovými hořáky, načež byla vykrmována do jateční hmotnosti ve vytápěných komorách a poté časně z jara dodávána na trhy do velkých měst, kde představovala velmi cenné a žádané zboží. Nutností tedy bylo vyšlechtit těžkou a na tehdejší poměry rychle rostoucí slepici s výrazně převažující zimní snáškou.

Takto vyšlechtěný plemenný materiál, podobný současnému anglickému ostrovnímu typu sasexky, se již na samém počátku 20. století dostal z Anglie do Německa, odkud byl v zápětí dovezen i na území současné České republiky. Pro jeho uchycení na území kontinentální Evropy byly zcela zásadní tehdejší jedinečné vlastnosti plemene, tehdy ještě v původním anglickém ostrovním typu.

Tehdejší sasexky se vyznačovaly celkovou raností a, na svou dobu, velmi rychlým růstem a vysokou hmotností spojenými s vysokou produkcí masa. Celkově se jednalo o slepice značně otužilé a velmi vhodné i do drsnějších podmínek.

Také jejich snáška byla na tehdejší dobu výborná, zejména ta zimní, což z plemene tvořilo unikátní materiál. Na tomto místě je nutné upozornit na to, že v době, kdy byly sasexky dovezeny do kontinentální Evropy, zde ještě plemena s dobrou zimní snáškou nebyla rozšířena.

Unikátním tehdy bylo i tzv. světlé zbarvení, tedy barevný ráz, který se jako jediný v kontinentální Evropě skutečně masivně rozšířil. V tehdejší době bylo možné tento barevný ráz spatřit jinak již pouze na brahmankách. Zde je nutné pro upřesnění uvést, že jak u brahmánek, tak i u sasexek, platí, že dřívější světlý barevný ráz je dnes českým chovatelům znám pod označením ,,bílý světle kolumbijský", ovšem na západ od České republiky, zejména pak v Německu, je chován barevný ráz ,,bílý kolumbijský". Oba dva barevné rázy vypadají na první pohled shodně, ovšem ve skutečnosti jsou mezi nimi znatelné rozdíly. U bílého kolumbijského zbarvení je oproti bílému světle kolumbijskému zbarvení podsada zbarvena šedě a kresba obrysového peří je více rozšířená. Původně dovezená zvířata disponovala genetickými vlohami pro oba dva výše uvedené barevné rázy a k jejich rozlišení pak došlo až na základě odlišných preferencí zejména německých a českých chovatelů.

Pro chovatele první poloviny 20. století pak další důležitou vlastnost plemene představovala kvokavost. Ta byla u tehdejšího materiálu zcela zachovaná. Dobové písemné prameny potvrzují, že tato vlastnost byla tehdejšími chovateli vysoce ceněna. Pro vysvětlení je nutno uvést, že umělé líhně tehdy byly velmi náročné na obsluhu, a že jejich pořízení bylo natolik nákladnou záležitostí, že se málokterému chovateli mohlo vyplatit.

Ve světle výše uvedeného představovala populace sasexky chovaná na našem území v první polovině 20. století naprosto unikátní plemenný materiál. Dobová literatura u této historické populace uvádí snášku 140 - 160 vajec v prvním roce snášky, což byla v té době snáška velmi dobrá. Většina snášky přitom připadala na zimní období, kdy ostatní slepice chované tehdy na našem území zpravidla neměly snášku žádnou. S příchodem jara pak u slepic nastoupila kvokavost. Dle dobové literatury byly slepice této historické populace velmi spolehlivými kvočnami, schopnými vysedět i 2 násady po sobě. Této spolehlivosti se využívalo jak k obnově chovu, tak i k masné produkci.

Zajímavostí pak je, že sasexky této historické populace pak byly v průběhu 50. a 60. let 20. století též využívány ke šlechtění rodičovských populací pro produkci hybridních brojlerových kuřat. Jednalo se o dobu, kdy průmyslové masné drůbežnictví bylo na samém počátku své existence. S finálními kombinacemi hybridů na bázi tehdejší sasexky dosahovali tehdejší šlechtitelé značných šlechtitelských úspěchů. I přes výše uvedené však byla v průmyslovém masném drůbežnictví sasexka nakonec vytlačena bílou plymutkou. Důvodem k tomu byla ta skutečnost, že tehdejší plymutka již měla značně potlačenou kvokavost a v důsledku toho také vyšší snášku ( dle dobové literatury 160 - 170 vajec v 60. letech 20. století). Na bázi plymutky tedy bylo možné jednodušeji šlechtit mateřské linie pro produkci hybridních brojlerových kuřat. U takových mateřských linií samozřejmě snáška představuje důležitý reprodukční ukazatel, který v důsledku významně ovlivňuje vlastní užitkovost těchto matek.

Odštěpení evropského kontinentálního typu plemene

Rozvoj průmyslového masného drůbežnictví a stále se zvyšující dostupnost umělých líhní pro nejširší okruh chovatelů spojená s jejich automatizací a snížením jejich ceny se v průběhu 70. a 80. let 20. století staly důvodem změny chovného směru evropské kontinentální populace sasexek. V důsledku postupného odklonu velké části chovatelů od samozásobitelské výroby kuřecího masa spojeného s dostupností levných kuřecích brojlerů v maloobchodních podejnách potravin se postupně snížil význam masného produkčního potenciálu  populace a do popředí vystoupil význam vaječné produkce. Jinými slovy, zatímco kuřecí maso si chovatelé začali obstarávat především nákupem v obchodech, samozásobení vejci pro ně zůstalo důvodem dalšího chovu plemene.

V důsledku výše uvedeného zejména chovatelé sdružení v tehdejším Českém svazu chovatelů drobného zvířectva zaměřili své šlechtitelské úsilí na zvýšení snášky vajec. Jednou z cest, kterou je možné dosáhnout zvýšení vaječné produkce, je potlačení kvokavosti.

Chovatelé tehdejšího ČSCHDZ, dnes ČSCH, proto své chovatelské úsilí zaměřili na potlačení kvokavosti a další zvýšení snášky s pomocí kontroly užitkovosti matek budoucích odchovů a výběru pouze nejlepších nosnic do dalšího chovu. Zatímco vzorník plemen drůbeže z roku 1969 uvádí požadovanou snášku 160 vajec v prvním roce, vzorník z roku 1979 již uvádí snášku 170 až 190 vajec ročně. Výše uvedenou úroveň snášky potvrzují i další dobové písemné prameny. Podle některých z nich pak dokonce v průběhu 60. a 70. let minulého století byly vyšlechtěny specializované velkovýrobní linie sasexek vyznačující se protáhlejším a lehčím tělesným rámcem a snáškou okolo 200 ks. vajec ročně. Tyto velkovýrobní chovné linie se však do současné doby nedochovaly. Je nasnadě, že u těchto velkovýrobních linií musela být pečlivě prováděnou selekcí již prakticky zcela potlačena kvokavost. Naopak u populace vedené někdejším ČSCHDZ se kvokavost nikdy zcela potlačit nepodařilo neboť zdaleka ne všichni chovatelé prováděli účinnou selekci, i přes to je ale zvýšení vaječné užitkovosti v průběhu  70. a 80. let markantní. 

Zatímco vaječná užitkovost populace v druhé polovině 20. století rostla, živá hmotnost zvířat klesala. Jedná se o přirozený důsledek potlačení selekce na masnou užitkovost a upřednostnění selekce na vaječnou užitkovost. Je známou pravdou, že s velikostí a mohutností tělesného rámce slepice klesá potenciál vaječné užitkovosti. Chceme-li tedy šlechtění zaměřit na produkci vajec, je do jisté míry nutné obětovat velký a mohutný tělesný rámec zvířat právě ve prospěch vaječného potenciálu. Tak se stalo i v rámci evropské kontinentální populace sasexky. Zvířata, která v kontrole vaječné užitkovosti vykazovala vyšší snášku, byla v zásadě dvojího druhu. Jedna, která nekvokala, druhá pak měla nižší tělesnou hmotnost která jim umožňovala dosáhnout vyšší snášky. Výběr chovných zvířat na vyšší snášku proto byl také nevědomým výběrem na nižší hmotnost. V důsledku toho pak došlo k viditelnému odštěpení evropského kontinentálního typu sasexky od její původní předlohy, tedy anglického ostrovního typu, který si zachoval své původní užitkové zaměření maso - vejce. Vzorník z roku 1969 ještě uvádí optimální živou hmotnost kohoutů v 8 měsících věku 3 až 4 kg, vzorník z roku 1979 již uvádí u kohoutů v tomtéž věku optimální hmotnost 3 ž 3,5 kg. Výše uvedené znamená mimo jiné, že chovný kohout ve věku jednoho roku mohl ještě v roce 1969 klidně vážit 4,5 až 5 kg, což též odpovídá četným svědectvím pamětníků. V současné době platný standard plemene udává optimální hmotnost kohoutů do stáří 1 roku v rozmezí 3 až 3,6 kg. Hmotnost ročního kohouta současné populace je tedy téměř o 0,5 kg nižší, než hmotnost kohouta historické populace v 8 měsících věku. Rozdíl ve hmotnostech ročního kohouta historické populace a ročního kohouta současné populace fakticky tedy činí až 2 kg.

Populace v ostatních státech kontinentální Evropy pak podléhala obdobným trendům, jako populace česká, resp. československá. K obdobným změnám v užitkovém zaměření a v tělesných rámcích proto došlo u celé evropské kontinentální populace, která tak utvořila samostatný typ plemene, zřetelně odlišitelný od anglického ostrovního typu.

Novodobá historie plemene a jeho současnost

Stejně jako u většiny plemen drůbeže, i v případě sasexky platí, že zásadní přelom ve způsobu vedení její plemenitby nastal přibližně na přelomu starého a nového tisíciletí. V 80. letech 20. století již prakticky celém území Evropy dosáhlo masné průmyslové drůbežnictví takové vyspělosti a dokázalo produkovat kuřecí maso natolik levně, že se masná užitkovost sasexky stala takřka pro všechny chovatele tohoto plemene prakticky bezpředmětnou záležitostí. Již tou dobou, byla-li sasexka vůbec využívána k masné produkci, stávalo se tak pouze druhořadě, porážkou nadbytečných kohoutů v chovech drobných chovatelů.

90. léta 20. století pak znamenala pro tradiční užitkové zaměření plemene pověstný poslední hřebíček do rakve. Spolu s prudkým rozvojem kapitalismu v bývalých socialistických státech, Československo nevyjímaje, nastal nebývalý rozmach chovu hybridních nosnic v drobnochovech. Někdejší státní drůbežářské podniky byly zprivatizovány společně s tehdy již velmi dobře prošlechtěnými rodičovskými liniemi slepic určenými k produkci finálních hybridů a cesta k masivnímu nástupu chovu hybridních nosnic na českých dvorcích tak byla otevřena. Hybridní kuřice se začaly produkovat k prodeji drobnochovatelům, byly levné, propagované v každé chovatelské inzerci, velmi dobře dostupné, vůbec poprvé se začaly rozvážet dodávkovými vozy na různé chovatelské burzy a bylo možné je zakoupit bez práce s odchovem kuřat. V porovnání s jakoukoliv plemennou slepicí byla jejich snáška přímo zázračná. Jedinou nevýhodou hybridních nosnic tak zůstával pouze jejich poněkud fádní vzhled. Toho času bylo možné vybrat si pouze mezi slepicemi hnědými a bílými, s trochou štěstí byly občas dostupné černé hybridní nosnice. Sasexka tak definitivně ztratila své místo v užitkových chovech drůbeže. Její jedinou výhodou, která jí umožnila ještě několik dalších let oproti konkurenci hybridních nosnic obstát, tak již zůstala, v případě bílého světle kolumbijského barevného rázu, pouze její atraktivní černá kresba na bílém podkladě.

Počátek nového tisíciletí s sebou pak přinesl postupné odstranění poslední zřejmé nevýhody hybridních nosnic. Jak v České republice, tak i v dalších evropských státech, začaly šlechtitelské firmy naplno rozvíjet takzvané ,,barevné programy". Ty spočívaly v přenesení líbivých kreseb některých plemen slepic na hybridní nosnice. Rázem bylo možné zakoupit hybridní nosnice žíhané, ,,vlaščí", a nakonec i bílé světle kolumbijské. Pokud tedy do této doby někteří užitkově zaměření chovatelé zůstávali věrni plemeni z důvodu obliby jeho kresby a snažili se i nadále pokračovat v užitkově zaměřeném šlechtění populace, nyní již byly všechny podstatné důvody k dalšímu šlechtění sasexky na užitkovost odstraněny. Neorganizovaní chovatelé, kteří do této doby představovali pro organizované chovatele zabývající se šlechtěním a plemenitbou sasexky zdroj odbytu kuřat a násadových vajec, definitivně přešli k chovu hybridních nosnic.

Organizovaní chovatelé, do této doby odvádějící poměrně solidní šlechtitelskou práci a zajišťující genetický pokrok plemene, na vzniklou situaci reagovali radikální změnou preferencí ve své chovatelské a šlechtitelské práci. Jediným kritériem selekce v další plemenářské práci se stal exteriér zvířat a na místo hodnocení a šlechtění užitkovosti nastoupila v podání většiny chovatelů nesmyslná honba za čestnými cenami z výstav drůbeže. Sasexka se tak stala,  tak jako většina ostatních plemen drůbeže, obětí takzvaného peříčkaření, kdy veškeré původní dobré vlastnosti plemene ustupují v zájmu vyšlechtění co nejdokonalejšího exteriéru. I ti chovatelé, kteří se jinak zabývají užitkovým chovatelstvím, si pro užitek povětšinou založili hejno hybridních nosnic a chov sasexky zpravidla degradovali na úroveň hobbychovatelství sloužícího čistě k honbě za výstavními úspěchy. Dnešní typické představitele tohoto plemene tak již nepotkáme potulovat se v polích okolo venkovských stavení, nýbrž je musíme hledat bezpečně uzavřené ve voliérách a výstavních klecích. Současný způsob chovu plemenných slepic obecně, jakožto i preferované šlechtitelské cíle, tak mnohem více, nežli chov hospodářských zvířat, připomínají chov exotického ptactva.

V důsledku výše uvedeného plemeno utrpělo značné ztráty na svých chovateli dříve velmi ceněných užitkových vlastnostech. Jakkoli současný standard plemene stále uvádí snášku 170 až 190 ks. vajec ročně,  realita většiny výstavně vedených chovů je někde zcela jinde. Dle výsledků testování populace plemene prováděného v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv se pouze v nemnohých chovech v současné době (r. 2026) vyskytuje užitkovost na úrovni okolo 160 vajec ročně. Většina chovů dosahuje užitkovosti okolo 140 vajec ročně, což znamená propad vaječné užitkovosti na úroveň, na které se nacházela někdy v 50. až 60. letech minulého století. Také kdysi pověstná zimní snáška sasexek vzala za své. Současná realita většiny chovů je taková, že se v nich žádná zimní snáška nevyskytuje. Stále však existuje několik chovů s částečně zachovanou zimní snáškou, byť ta nedosahuje dřívější úrovně. Jedná se o chovy několika uvědomělejších chovatelů, kteří i přes převažující tendence k upřednostňování exteriérových znaků schopnost zimní snášky v plemenném výběru alespoň částečně zohledňují. Utrpěla též celková ranost zvířat a rychlost růstu kuřat, neboť na tyto znaky není prováděna žádná selekce. V důsledku chybně vedené plemenitby se pak v populaci naopak objevila vlastnost, která se v ní v dřívější době téměř nevyskytovala. Touto vlastností je letní kvokavost. Současné sasexky nejen že kvokají, a to ačkoliv proti této vloze byla v dřívější době prováděna selekce a i dnešní standard plemene uvádí kvokavost jako nežádoucí vlastnost, ale dokonce kvokají typicky v době, kdy jsou jako kvočny zcela nepoužitelné. Letní kvokavost představuje z hlediska užitkovosti velmi závažnou vadu. Způsobuje totiž zastavení snášky v době, kdy nelze kvočny využít k vysezení vajec, načež nezřídka v podletí přechází rovnou do přepeřování. Při zohlednění té skutečnosti, že současné sasexky nedisponují zpravidla ani uspokojivou zimní snáškou, je zřejmé, že současná výstavně vedená populace plně využívá svůj vaječný produkční potenciál pouhé 4 měsíce v roce.

Příznivé hodnoty bohužel v současné době nevykazují ani parametry ovlivňující masnou užitkovost plemena. Tatam je ranost plemene a příznivá rychlost růstu. Testováním populace plemene v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv byla při výkrmu kuřat statkovými krmivy s volným výběhem zjištěna u kohoutků ve věku 12 týdnů průměrná živá hmotnost 920 g. Tato hodnota je na plemeno kombinované užitkovosti bohužel velmi nízká. Vzhledem k tomu, že u kohoutků ve vyšším věku nastává razantní zhoršení konverze krmiva, lze konstatovat, že výkrm kohoutků současné populace sasexek je velmi nerentabilní.  

Ohrožení plemene a vyhodnocení hrozících rizik

Jak je patrné z výše uvedeného, plemeno je v současné době ohroženo zejména v důsledku změn šlechtitelských preferencí organizovaných chovatelů zaměřujících své úsilí převážně na dosažení co nejdokonalejšího výstavního exteriéru. Při tomto způsobu vedení plemenitby nejsou zohledňovány užitkové znaky, což se projevuje v postupném celkovém poklesu hodnot užitkovosti.

Šlechtění zaměřené převážně na exteriér s sebou také nerozlučně nese zvýšené využívání úzké příbuzenské plemenitby. V důsledku využívání úzké příbuzenské plemenitby bez jakéhokoliv selekčního tlaku na zdraví a užitkovost pak s sebou nevyhnutelně nese ještě větší akceleraci propadu užitkovosti plemene. Takovýto způsob plemenitby též představuje velmi vysoké riziko ztráty cenných genotypů v důsledku ztráty genetické rozmanitosti populace plemene. Škody způsobené ztrátou genetické variability populace pak jsou ve své podstatě nenahraditelné.

Z hlediska čistoty genofondu plemene je dobrou zprávou, že jeho křížení s cizími plemeny se projevuje, na běžné poměry panující v chovech tzv. plemenné drůbeže, poměrně málo výrazně. Výše uvedené však platí pouze pro barevný ráz bílý světle kolumbijský. Ostatní existující barevné rázy plemene jsou křížením postiženy naopak velmi nadprůměrně. Výše uvedené je paradoxně projevem plemenitby zaměřené výhradně na získání výstavního exteriéru zvířat. Bílý světle kolumbijský barevný ráz je totiž poměrně dosti obtížný na získání bezvadného exteriéru. Křížení se zvířaty jiných barevných rázů, ať již sasexek či jiných plemen slepic, se po řadu dalších generací projevuje proděrováním vad v barvě a kresbě. Křížení se zvířaty cizích plemen v barevném rázu bílém světle kolumbijském se pak po několik dalších generací projevuje vadami v tělesném rámci. Organizovaní chovatelé, zaměření převážně na získávání výstavních úspěchů, jsou proto motivováni udržovat v populaci poměrně vysokou míru čistokrevnosti. Je však nutné upozornit, že výše uvedené neplatí bezvýhradně a že nákup zvířat od organizovaného chovatele sám o sobě záruku čistokrevnosti nepředstavuje. I mezi organizovanými chovateli sasexek, byť poměrně vzácně, se vyskytují chovatelé využívající ve svých chovech křížení s cizími plemeny, zpravidla ve snaze napravit škody způsobené předchozí dlouhodobou příbuzenskou plemenitbou.

Nutno podotknout, že ačkoliv by se na základě výše uvedeného bylo možné domnívat, že česká populace sasexek je poměrně málo prokřížena cizími plemeny, opak je pravdou. Ve skutečnosti sehnat čistokrevnou sasexku je dosti obtížné. Výše uvedené se týká pouze chovů organizovaných chovatelů, kterých je velmi malé množství. Nadto většina těchto chovatelů materiál k prodeji veřejně vůbec nenabízí. Pokud pak ano, pak se v některých případech jedná o materiál podřadné kvality, který se jim nehodí do vlastního chovu. Výše uvedené se bohužel týká i prodeje násadových vajec, kdy bývají prodávána násadová vejce získaná od hejna podřadných a fakticky z vlastního chovu vyřazených zvířat držených pouze za účelem produkce tržně realizovaných násadových vajec.  

Většina zvířat a násadových vajec, které lze sehnat prostřednictvím např. různých inzertních portálů, nadto pochází z chovů chovatelů neorganizovaných, ve kterých je prokřížení cizími plemeny patrné velmi výrazně. Tito neorganizovaní chovatelé pak prodávají takto podřadný materiál často z pouhé neznalosti, kdy nerozlišují mezi sasexkou a některou hybridní kombinací v bílém světle kolumbijském barevném rázu. Velmi často se proto na českých dvorcích lze setkat s hejnem hybridních slepic, o kterých jejich chovatelé tvrdí, že se jedná o sasexky, a takto také inzerují násadová vejce a odchovy od těchto zvířat.       

Snad ještě větší ohrožení čistoty genofondu plemene představují množírny slepic. Těch se v současné době na území České republiky nacházejí zřejmě stovky, přičemž sasexka se velmi často stává jejich obětí. Jejich činnost spočívá v rychlém namnožení hejna zvířat v dané době módního plemene, bez jakéhokoliv plemenného výběru, ohledu na kvalitu zvířat či jejich čistokrevnost, často v úzké příbuzenské plemenitbě, a v následném zaplavení trhu nabídkou takto získaných násadových vajec a odchovů.  Nutno podotknout, že v některých letech se u některých plemen setkáváme s tím, že téměř celá nabídka zvířat a násadových vajec daného plemene v prostředí českého internetu pochází od chovatelů provozujících takovéto množírny. Nutno podotknout, že tento fenomén je o to nebezpečnější, že se chovatelé provozující tyto množírny dovedou často prezentovat velmi profesionálně. V mnohých případech se tímto způsobem zabývají množením několika plemen naráz, chov mají přehledně rozdělen do jednotlivých voliér a o zvířata je celkově dobře pečováno. Pouze málokdo by hledal pověstného zakopaného psa v kvalitě a čistokrevnosti zvířat, která jsou součástí takového chovu.

Další ohrožení plemene pak sama o sobě představuje ta skutečnost, že nikde v Evropě, Českou republiku nevyjímaje, neexistuje pravá plemenná populace tohoto plemene. I populace vedená ČSCH je pouze takzvanou ,,nepravou plemennou populací“. Takovéto nepravé plemenné populace se sice vyznačují mnohými znaky plemenných populací, plemennými populacemi v pravém slova smyslu však z nejrůznějších důvodů nejsou. V konkrétním případě ČSCH bylo mnohokrát o této problematice pojednáváno na stránkách Chovatelského zpravodaje. Zde se proto omezíme pouze na konstatování, že ČSCH obecně nemá nad plemenářskými praktikami jednotlivých chovatelů a nad čistokrevností jejich chovů prakticky žádnou kontrolu. Ostatně, sám ČSCH se oficielně distancoval od tvrzení, že by jím vystavované rodokmeny zvířat měly představovat potvrzení čistokrevnosti. Jediné, co tedy věrohodně potvrzují, je původ zvířat od konkrétního chovatele, bez ohledu na jejich skutečnou plemennou příslušnost.     

Vyhodnocení vhodnosti plemene ke konzervaci

Jak plyne z výše uvedeného, plemeno sasexek je poměrně závažně ohroženo jak falšováním genofondu plemene neřízeným přílivem cizí krve, tak i ztrátou heterozygotnosti. Na území České republiky přitom nepůsobí žádná chovatelská organizace, která by disponovala schopnostmi potřebnými k zajištění udržitelné čistokrevné plemenitby. Další významný faktor ohrožení plemene spočívá v téměř úplném odklonu organizovaných chovatelů od užitkového chovu a s tím související negativní změny v plemenářské a šlechtitelské praxi. Významným faktorem ohrožení plemene je též úplná absence pravé plemenné populace. Zároveň se jedná o plemeno, které historicky prokázalo specificky významné hospodářsky využitelné vlastnosti. Plemeno sasexek je proto vhodné ke konzervaci ve Šlehoferových soukromých genetických rezervách.

Vyhodnocení možností konzervace, stanovení postupu a hlavních šlechtitelských cílů, nástin možností dalšího využití

Plemeno sasexek může být, za předpokladu užitkově zaměřeného vedení, i v současné době velmi vhodným plemenem k využití v drobných extenzivních chovech jakožto plemeno zaměřené na kombinovanou produkci. Velmi výhodně lze využít zejména jeho otužilost a nenáročnost. V rámci konzervace plemene jsme se proto rozhodli tyto dobré vlastnosti plemene zvláště zohlednit v dalším šlechtění tak, aby byly v genetické rezervě stabilizovány. Podporováno je též zachování a pokud možno rozšiřování adaptability na podmínky vnějšího prostředí.

V rámci dalšího šlechtění a plemenitby plemene v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv byly též stanoveny postupy ke zlepšení upadajících užitkových vlastností plemene. Cílem je zejména navrátit plemeni jeho někdejší ranost a svižný růst kuřat v raném věku tak, aby bylo dosaženo příznivých parametrů masné užitkovosti.

Velmi diskutabilním problémem plemene je kvokavost slepic. Tato problematika si zasluhuje zvláštní pozornost a je potřeba ji důkladněji rozebrat. Je zřejmé, že kvokavost slepic snižuje celkovou úroveň vaječné produkce. V jistém slova smyslu ji lze chápat i jako faktor snižující úroveň masné produkce, neboť méně získaných násadových vajec od nosnice znamená v důsledku méně potomstva k masné produkci.

Na druhé misce pomyslných vah však leží povaha sasexky jakožto genetické rezervy a plemene určeného zejména k chovu v drobných chovech. Jak je chovatelům plemene známo, sasexky v podstatě kvokaly vždy. I v dobách po odštěpení evropského kontinentálního typu plemene zaměřeného již přednostně na vaječnou produkci, tedy v dobách, kdy byla kvokavost plemenářsky potlačována, se v chovech objevovala vždy znovu a znovu. Nutno též zohlednit, že v každé době existoval okruh chovatelů, kteří si kvokavosti plemene cenili a považovali ji za žádoucí vlastnost. Např. v 90. letech minulého století sasexky využívala k vysezení vajec ještě velmi početná komunita drobnochovatelů. Poptávka po slepicích se zachovanou kvokavostí nadto v současné době zažívá svou renesanci v souvislosti s nástupem chovatelů takzvaného nového typu, tedy chovatelů s určitým specifickým a netradičním světonázorem, chovajících zvířata takříkajíc principielně ,,co nejpřirozeněji". 

Kvokavost lze také v jistém slova smyslu považovat za faktor zvyšující masnou produkci. Toto tvrzení může na první pohled sice vypadat jako protimluv, ovšem po hlubším zamyšlení dospějeme k závěru, že tomu tak v těch nejextenzivněji vedených chovech skutečně může být. Nejsou-li v takovýchto chovech využívány umělé líhně, můžeme sice od nosnice nasbírat násadových vajec kolik chceme, ovšem reálná masná produkce je dána fakticky kvokavostí slepic a jejich schopností vysedět vejce. U sasexky nadto není nikterak neobvyklý výskyt kvočen, které jsou schopny sedět dvojnásobnou dobu a vysedět 2 násady po sobě. Také přepočteme-li masnou produkci do ekonomické roviny, zjistíme, že ekonomicky vyjádřeno může kvokavost zvyšovat, při zohlednění specifik drobných chovů, i absolutní masnou produkci. Drobní chovatelé chovající 10 či 20 nosnic na kombinovanou produkci totiž neprovozují chov za účelem vylíhnutí potenciálně získatelných 1 500 - 3 000 Ks. jatečných kuřat. Většina vajec sesbíraných v jejich chovech je určena ke konzumu. Takovým chovatelům pak ve většině případů k dostačující masné produkci postačí odchov získaný nasazením 3 či 4 kvočen. Odpadají tak náklady na pořízení líhně, odchovny, provoz líhně a odchovny, snižují se pracovní vstupy, nehledě pak ke skutečnosti, že si málokterý drobnochovatel pořídí skutečně kvalitní líheň a věnuje líhnutí tolik času, aby se naučil na takové líhni vylíhnout skutečně kvalitní kuřata. Přitom ztráty materiálu v líhňařském odpadu jsou při provozování nekvalitních líhní, nadto ještě nedostatečně zkušeným líhňařem, mnohdy značné. V případě sasexky je pak též zřejmě nutné zohlednit, že se jedná o plemeno určené v současné době právě zejména do takto zaměřených chovů.

Při řešení problematiky kvokavosti sasexek je též nutné zohlednit, že se jedná o plemeno kombinované užitkovosti. Takové plemeno pak zcela přirozeně nemá biologické předpoklady ani ke špičkové vaječné, ani k ekonomicky výhodné masné produkci. Mezi vaječnou a masnou produkcí takto kombinovaně zaměřených plemen působí celá řada vzájemně protichůdných faktorů. Každé kombinovaně zaměřené plemeno je tak výsledkem mnoha šlechtitelských kompromisů. I proto jsou kombinovaná plemena již ze své podstaty v současné době obecně určena k chovu v extenzivně zaměřených chovech. Vhodné využití kvokavosti plemene proto ve své podstatě nepředstavuje snížení vlastní užitkovosti. Nadto, snížení úrovně vaječné užitkovosti následkem kvokavosti je možné do jisté míry plemenářsky kompenzovat šlechtěním na lepší průběh snáškového cyklu v době perzistence snášky, úpravou doby vodění kuřat, jakožto i řadou dalších šlechtitelských zásahů. Kombinovaná plemena obecně mají v této oblasti dostatečnou biologickou rezervu vytvářející prostor pro další šlechtění. 

Pokud tedy jde o kvokavost sasexek, lze shrnout, že zatímco současná většinová populace plemene snáší přinejlepším 160 vajec ročně, přičemž trpí letní kvokavostí a není použitelná k vysezení kuřat, při dobré plemenářské práci by bylo možné kvokavost využít ve prospěch masné produkce a autoreprodukce a přitom ještě zvýšit snášku vajec na vzorníkem požadovaných 170 - 190 ks. ročně. Je zde tedy dostatek prostoru k tomu, aby mohla být kvokavost plemene zachována a zároveň, paradoxně, zvýšena vaječná užitkovost.

Při všem již výše uvedeném je zachování kvokavosti plemene žádoucí též z pohledu na plemeno jakožto genetickou rezervu. Mezi hlavní smysl konzervace genetických rezerv patří vytvoření jakési ,,potravinové pojistky" pro případ nenadálého výskytu pro lidskou populaci nepříznivých potravinových situací. Takové situace mohou vzniknout např. výskytem nového druhu či sérotypu některého patogena. Takový patogen pak může zcela zdecimovat průmyslové drůbežnictví a právě v takovémto případě se očekává, že genetické varianty odolné proti takovému patogenu budou pravděpodobně nalezeny právě v genetických rezervách. Výše uvedený účel konzervace genetických rezerv je chovatelské veřejnosti obecně znám. Málo kdo si však uvědomuje, jak zranitelným odvětvím zemědělské výroby je průmyslové drůbežnictví, a nakolik je na něm v současné době závislá lidská potravinová základna. V případě eventuelního vyřazení průmyslového drůbežnictví z provozu by ve  vyspělých evropských státech nastal závažný problém se zajištěním výživy obyvatelstva. Přitom průmyslové drůbežnictví je vysoce závislé na koncentrovaných krmných směsích a plynulých dodávkách paliv a energií. Pro jeho vyřazení z provozu tak stačí např. neúroda obilovin či sóji způsobená např. extrémním suchem nebo patogeny zemědělských plodin. V případě plošného výpadku či nedostatku elektrické energie by nastalá situace byla pro průmyslové zemědělství kritická již po několika hodinách. Na elektrické energii nejsou závislé pouze umělé líhně, ale též celé snáškové a výkrmové haly. V těch jsou výkonnou vzduchotechnikou udržovány optimální podmínky pro danou kategorii drůbeže a např. v horkých letních dnech by již několikahodinový výpadek dodávek elektrické energie znamenal ztráty zvířat v důsledku přehřátí v řádech desítek procent z turnusu. I v případě výskytu problémů tohoto typu by genetické rezervy plemen drůbeže měly nabídnout účinné řešení. Tento pohled na věc proto hovoří pro zachování kvokavosti u těch plemen slepic, u kterých zachování kvokavosti nepředstavuje příčinu výrazného snížení užitkovosti. Takovým plemenem je i sasexka.

Z výše uvedeného vyplývá, že je žádoucí u genetické rezervy tohoto plemene zachovat kvokavost. Typ kvokavosti, který se v současné době u sasexek vyskytuje, je však pro využití k autoreprodukci a k masné produkci naprosto nevhodný. U většiny současné nepravé plemenné populace se vyskytuje nežádoucí letní kvokavost, kdy nosnice nežádoucím způsobem reagují na zvýšené venkovní teploty. Ty pak mají za následek, zvláště v případě nedostatku dusíkatých látek v krmné dávce, kvokavost slepic nastupující v době zhruba od konce května  do poloviny srpna. Po tomto období kvokavosti pak často rovnou nastupuje přepeřování, případně pouze několikatýdenní obnova snášky přepeřováním vzápětí následovaná. Kuřata z násad nasazených pod kvočny v tomto období jsou líhnuta příliš pozdě a ztráty při odchovech jsou vysoké. Odchov připadá do období letních veder, která způsobují u kuřat nedostatečnou záživnost a nízké přírůstky. U zcela volně chovaných zvířat pak též část odchovávaných kuřat padá za oběť nenadálým letním bouřím. Pro masnou produkci je proto takto pozdní kvokavost nežádoucí. Pro líhnutí k obnově chovného hejna je pak pochopitelně takto pozdní kvokavost nevhodná o to více. Kuřata z takto pozdních násad jsou málo  životaschopná a do zimy nezvládnou patřičně vyspět. Nikdy proto nedorostou tělesné konstituce správně vylíhnutých a odchovaných zvířat, nadto kuřice zpravidla nezvládnou do zimy započít snášku a jsou tak po celou zimu živeny chovatelem nadarmo.

Jak je tedy patrné z výše uvedeného, v současné době vyskytující se typ kvokavosti v tomto plemeni poškozuje jak masnou, tak i vaječnou produkci plemene. Z tohoto důvodu jsme přijali též plemenářská opatření směřující ke vhodné korekci této vlastnosti.

Z hlediska masné užitkovosti je pak v současné době u tohoto plemene velkým problémem zejména nepříznivý průběh růstové křivky. Ten je v zájmu dalšího využití plemene nezbytně nutné plemenářsky korigovat tak, aby byla podstatně větší část celkového přírůstku zejména u kohoutků realizována do konce 12. týdne věku dříve, než působením hormonů pohlavních žláz dojde k výraznému zhoršení konverze krmiva.

Hlavní šlechtitelské cíle pro genetickou rezervu plemene:

1. Vhodná korekce kvokavosti

Kvokavost bude korigována tak, aby její projevy nastávaly v období příznivějším pro odchov, tedy v jarních měsících. V další plemenitbě jsou též upřednostňovány kvočny, které rozpustily odchov v období od 4. do 6. týdne věku, případně nejpozději v 6. týdnu věku odchovu obnovily snášku souběžně s voděním odchovu.  

V rámci Šlehoferových soukromých genetických rezerv byla též pokusně založena chovná linie plemene, v rámci které se snažíme mimo posunu období kvokavosti též částečně redukovat její výskyt. U této pokusné chovné linie jsme si stanovili cíl dosáhnout výskytu kvokavosti u 20 – 30% z průměrného hejna nosnic, přičemž má být zachována spolehlivost kvočen.   

2. Zvýšení snášky na úroveň požadovanou standardem plemene

Stanoveným chovným cílem je zvýšení průměrné snášky v základní chovné linii nejméně na 170 ks vajec na nosnici. Minimální snáška kvokajících nosnic je požadována na úrovni 150 ks vajec. Přibližně 2/3 vajec by měly být sneseny v zimním období.

V pokusné chovné linii byla jako cíl stanovena průměrná snáška nejméně 190 ks vajec na nosnici. Minimální požadovaná snáška kvokajících nosnic činí 150 ks. vajec. Přibližně 1/2 vajec by měla být snesena v zimním období.

3. Korekce průběhu růstové křivky

Nutnost realizovat vyšší podíl z celkového přírůstku do konce 12. týdne věku. Chovným cílem zde je dosáhnout u kohoutků vykrmovaných statkovými krmivy ve volném výběhu živé hmotnosti nejméně 1 200 g.

Vzhledem k tomu, že v současné době lze v rámci zemské nepravé plemenné populace plemene nalézt zvířata vykazující vysokou míru čistokrevnosti, prozatím nepovažujeme za nutné úplné uzavření plemenného nuklea. Plemenné nukleum je tedy v rámci Šlehoferových soukromých genetických rezerv řešeno jako částečně otevřené. Do plemenného nuklea mohou být zařazeni potomci zvířat ze zemského chovu, která prošla testováním čistokrevnosti nejméně ve 3 generacích. V testování čistokrevnosti musejí všechny generace testovaných zvířat vykazovat typické plemenné znaky za současné absence znaků neplemenných. Potomci takto otestovaných zvířat se mohou stát součástí plemenného nuklea po získání nejméně 3 generačního původu z plemenného nuklea na otcovské pozici. Do již existujícího plemenného nuklea je možné tímto způsobem zařadit nejvýše 10% nových zvířat 1 x za 5 let. Výjimka z výše uvedeného je možná pouze v případě bezprostředního ohrožení genetické diverzity plemenného nuklea.  

Plnění šlechtitelského a konzervačního programu

Založení plemenného nuklea

Plemenné nukleum sasexky jsme založili v roce 2019 poté, kdy jsme po otestování zvířat původem z několika chovů oranizovaných i neorganizovaných chovatelů vytipovali několik sublinií čistokrevných zvířat. Tato zvířata pak byla využita k založení plemenného nuklea.

Plnění šlechtitelských cílů

1. Korekce kvokavosti

Kvokavost zvířat námi vedeného plemenného nuklea se viditelně upravuje směrem stanoveným naším šlechtitelským programem. U základní chovné linie je znatelný posun kvokavosti nosnic směrem k jarnímu období, čímž se postupně zlepšuje využitelnost kvokavosti k autoreprodukci. Bohužel prozatím stále kvočny vodí kuřata až do 12 týdne věku a poměrně neochotně obnovují snášku po jejich rozpuštění. Předpokládáme, že po dosažení většího posunu období kvokavosti směrem k časnému jarnímu období dojde i ke zlepšení ochoty nosnic k obnově snášky po odvodění odchovu.

U pokusné chovné linie bylo prozatím dosaženo částečné redukce kvokavosti, kdy aktuálně (r. 2026) kvoká cca 35% nosnic z průměrného hejna.

Na další úpravě kvokavosti i nadále pracujeme.

     2.  Zvýšení snášky

V základní chovné linie se podařilo dosáhnout úrovně snášky požadované standardem plemene, tudíž byl chovný cíl v tomto ohledu naplněn. Aktuální průměrná snáška základní chovné linie činí 170 ks. vajec na nosnici. Očekáváme, že s další úpravou kvokavosti bude tento parametr užitkovosti ještě mírně zlepšen.

V pokusné chovné linii došlo k výraznému zvýšení snášky v důsledku částečné redukce kvokavosti. Aktuální průměrná snáška na nosnici činí 178 vajec, dle výsledků testování z roku 2025. I v tomto případě očekáváme další zlepšení.

     3. Korekce průběhu růstové křivky

Korekce průběhu růstové křivky prozatím zůstává šlechtitelským cílem do budoucna. Nutnost zaměřit plemenný výběr na korekci kvokavosti a zlepšení snášky prozatím neumožňuje vyvinout dostatečný selekční tlak na posun růstové křivky.