Sasexka

Sasexka, někdy psána též jako sussexka, je bezpečně zakonzervována v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv.

Zaměřili jsme se zejména na konzervaci na území České republiky tradičně chovaného genotypu, tedy sasexky velké, evropského kontinentálního typu, barevného rázu bílého světle kolumbijského. Tento barevný ráz je v dřívější literatuře uváděn jako ,,sasexka světlá". Jedná se o původní a nejstarší barevný ráz tohoto plemene, který byl na sasexky přenesen z brahmánek již na počátku šlechtění tohoto plemene. Právě tento barevný ráz se na našem území jako jediný chová stabilně, a to již od počátku 20. století. Ostatní barevné rázy tohoto plemene, jako například sasexka koroptví či trojbarevná, jsou po celou historii chovu sasexky na našem území pouze okrajovou záležitostí občasně zpestřující přehlídky drůbeže na výstavách. Konzervaci některých perspektivnějších barevných rázů prozatím zvažujeme.

Evropský kontinentální typ tohoto plemene se vyznačuje užitkovým zaměřením vejce-maso. Tento plemenný ráz, na našem území chovaný již tradičně, je nutné odlišovat od anglického ostrovního typu. Ten je užitkově zaměřen na maso-vejce, jeho tělesná stavba je celkově mohutnější a hrubší, hmotnost vyšší, snáška naopak podstatně nižší při vyšší spotřebě krmiva na vyprodukovanou vaječnou hmotu. Anglický ostrovní typ sasexky se na našem území sporadicky objevuje v důsledku občasných importů, jeho chov se zde však nikdy dobře neujal. V současné době se v našich podmínkách jedná spíše o občasnou kuriozitu, která bývá na drůbežích výstavách zpravidla vylučována z ocenění pro překročení nejvyšší dovolené vzorníkové hmotnosti. Nutno dodat, že se jedná právě o důsledek nerozlišování mezi oběma plemennými rázy.

Dále se pak, zcela nepřekvapivě, na území České republiky v hojném počtu chovají zejména kříženci tohoto plemene s hybridními nosnými kombinacemi, kteří bývají často vydáváni za čistokrevné sasexky, a které může zkušený chovatel tohoto plemene rozpoznat díky vyskytujícím se neplemenným znakům. Takovými neplemennými znaky jsou např. nažloutlý odstín krčních a sedlových závěsů u kohoutů, nažloutlá kůže, vyšší běháky, lehký tělesný rámec tvořící trojúhelníkovitý obraz, a pod. Velkým problémem bohužel zůstávají četní kříženci s nižším podílem krve cizích plemen vznikající opakovaným připařováním sasexských kohoutů na hejna slepic vzniklých jako produkt křížení. U těchto zvířat pak začínají neplemenné znaky ustupovat a v důsledku toho jsou pak tato zvířata velmi podobná čistokrevným sasexkám. Bohužel však nesou ve svém genotypu celou řadu nežádoucích alel, které se pak projevují velmi nepříznivě v další plemenitbě. Tak, jako v případě mnohých dalších plemen slepic, je i v tomto případě nutné zejména upozornit, že ani ocenění takového zvířete na výstavě nezaručuje jeho čistokrevnost, a dále, že čistokrevnost zvířete nezaručuje ani tzv. rodokmen vydaný ČSCH. Před nákupem zvířat od neznámých a neprověřených chovatelů, ať již organizovaných či neorganizovaných, proto i zde důrazně varujeme! 

K úplnosti zbývá zmínit, že se na území České republiky občasně chová i zdrobnělý ráz tohoto plemene, tzv. sasexka zdrobnělá. Jedná se o produkt vyšlechtěný německými chovateli a z našeho pohledu užitkově zaměřených chovatelů o zcela nesmyslný módní výstřelek. Konzervaci tohoto bezvýznamného genotypu neplánujeme.

Konec 19. století a celé 20. století se neslo v duchu nesmyslných módních výstřelků, kdy zejména němečtí chovatelé postupně vyšlechtili téměř u všech známých plemen slepic též jejich zdrobnělý ráz. Proč se jedná o naprostý nesmysl, je velmi dobře patrné právě na příkladu sasexky. Zdrobnělé rázy velkých plemen totiž zpravidla vznikají buďto postupným plemenným výběrem stále menších a menších jedinců nerozlučně provázeným tou nejužší příbuzenskou plemenitbou, nebo, a to nejčastěji, postupem podstatně rychlejším, který spočívá ve vnesení genu zakrslosti označovaného jako ,,dw" přikřížením genotypu, který tento gen obsahuje. Oba dva způsoby tvorby zdrobnělých verzí velkých plemen jsou z hlediska užitkového chovatelství jednoznačně zcela zavrženíhodné. První ze způsobů se opírá o výběr stále menších a menších jedinců vyznačujících se fakticky nahromaděním množství genetických defektů a nízkou vitalitou. Výše uvedené je pak umocněno úzkou příbuzenskou plemenitbou v důsledku čehož vzniká geneticky zmrzačené zvíře, bez jakékoliv perspektivy slušné užitkovosti. Druhý ze způsobů vzniku zdrobnělých rázů velkých plemen pak sice nevyužívá kumulaci několika vzájemně působících genetických defektů, nýbrž využívá jediný defektní gen, již zmíněný gen zakrslosti ,,dw", jeho působení ale není o mnoho méně zhoubné. Vedlejším efektem působení tohoto genu, mimo zakrslého vzrůstu, totiž je, mimo jiného, též výrazné snížení snášky vajec. Defektnost genotypu, ať již způsobená jedním či druhým postupem šlechtění zdrobnělé varianty velkého plemene, je tedy tím důvodem, proč žádná zdrobnělá forma velkého plemene slepic nedosahuje ani zdaleka úrovně snášky své velké předlohy. Vztaženo konkrétně k sasexce, která je tradičně chována a šlechtěna pro kombinovanou produkci, vyvstává zde palčivá otázka: ,,Jaký smysl má šlechtit zdrobnělou verzi tohoto plemene, když nemůže dosáhnout ani vaječné, ani masné produkce velké variety?" Závěrem pak nutno vyzdvihnout tu skutečnost, že výše uvedený materiál zejména německého šlechtění, všechny ty zdrobnělé sasexky, velsumky, vlašky, rodajlendky a mnohé další, způsobil úpadek chovu původních zakrslých plemen, jako např. javánek, sumatránek, zakrslých rousných, jakožto i mnohých dalších, ale též úplný zánik některých původních zakrslých genotypů, jako např. původní české liliputky. Šlechtění zdrobnělých rázů velkých plemen proto, až na nečetné výjimky, rezolutně odsuzujeme a zejména začínající chovatele důrazně varujeme před jejich chovem.