Svědectví o české zlaté kropence - díl 3. – Zbarvení a tvar vajec, část 2.

Seriál internetového magazínu Chovatelský zpravodaj

18. říjen r. 2026

Vážení chovatelé, milí kolegové,

ve třetím díle našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence jsem se zaměřil na zbarvení a tvar vajec. V první části třetího dílu našeho seriálu jste se s problematikou zbarvení a tvaru vajec seznámili v obecnější rovině. Zjistili jste, že zbarvení a tvar vaječné skořápky patří mezi plemenné znaky daného plemene, které spoludefinují plemennou příslušnost daného jedince k jeho plemeni. Dozvěděli jste se též mnohé o základech dědivosti výše uvedených znaků, a to včetně toho, jakým způsobem funguje genetika dědění těchto znaků v uzavřených populacích zvířat.

Ve druhé části třetího dílu tohoto seriálu, jak jsem Vám ostatně slíbil, se budu zabývat zbarvením a tvarem vaječné skořápky specielně ve vztahu k plemeni české slepice. Chovatelské veřejnosti se tak otevírá jedinečná příležitost se vůbec poprvé dozvědět skutečně necenzurované informace o tom, co ve skutečnosti stojí za změnou zbarvení a tvaru vajec populace vedené Klubem chovatelů českých slepic. Budete tak mít možnost zjistit jak se tento jev projevuje, v čem spočívá jeho závažnost, kdy se začalo měnit zbarvení vajec klubové populace a z jakých důvodů, a nakonec i způsob, jakým se s tímto problémem vypořádává Český svaz chovatelů a Klub chovatelů českých slepic, to vše bez obvyklého zastírání pravých příčin daného jevu a jeho závažnosti ze strany chovatelských sdružení. Otevírá se Vám tak přístup k informacím, které bývají obvykle v rámci Klubu chovatelů českých slepic účinně cenzurovány, případně překrucovány za pomoci klubové propagandy.

Změna zbarvení a tvaru vaječné skořápky české slepice - ztráta jedinečných plemenných znaků populace a jeden z důkazů opakovaného křížení s cizími plemeny

Kdy došlo ke změně zbarvení a tvaru vaječné skořápky?

Ke změnám ve zbarvení a tvaru vaječné skořápky populace české zlaté kropenky vedené Klubem chovatelů českých slepic dochází masivně zejména od přelomu starého a nového tisíciletí. Vejce, která snášejí nosnice současné populace vedené Klubem chovatelů českých slepic, se již ničím nepodobají vejcím původních českých slepic. Stav zbarvení a tvaru vajec jakožto plemenných znaků české slepice v současné době u populace vedené Klubem chovatelů české slepice odpovídá neplemenným populacím slepic.

Jak vypadala vejce původní české slepice?

Vejce původní české slepice byla smetanově žlutá, příznačně kratšího tvaru. Již krátce po úmrtí Karla Škody v roce 1927, a zejména pak po 2. světové válce, byla češka pokřížena s vlaškou koroptví. Po tomto křížení došlo ke změně v úhlu nasazení ocasu a zbarvení vaječné skořápky se změnilo na smetanově nažloutlé, tedy mírně zesvětlalo.  Takovými vejci se stále vyznačuje též původní populace české zlaté kropenky zakonzervovaná v chovech Šlehoferových soukromých genetických rezerv jakožto chovná linie ARISTOKRAT. Oproti tomu vejce současné populace vedené Klubem chovatelů českých slepic jsou tvarově i barevně nespecifická, zcela netypická pro plemennou populaci slepic. Barevná škála vaječných skořápek současné populace českých zlatých kropenek vedené Klubem chovatelů českých slepic sahá od téměř bílé, přes vzácně se vyskytující relikty původního zbarvení v podobě vajec smetanově nažloutlých, pokračuje přes různé odstíny krémové, hnědé a hnědočervené barvy, načež zahrnuje též zbarvení červeno hnědé, typické např. pro rodajlendku červenou.

Proč došlo ke změně zbarvení a tvaru vaječné skořápky?

Ke změně zbarvení a tvaru vaječné skořápky došlo zejména v důsledku opakovaného přílivu krve cizích plemen slepic a průmyslových finálních hybridních kombinací nosných slepic. Ve spojení s nedůsledně prováděnou šlechtitelskou a plemenářskou prací Klubem chovatelů českých slepic v jím vedené populaci pak došlo k úplné ztrátě těchto plemenných znaků. Změna zbarvení a tvaru vajec je jednoznačně jedním z mnoha důkazů opakovaného křížení klubové populace cizími genotypy kura domácího a nezvládnutí základního vedení populace v čistokrevné plemenitbě.

Jak tento problém vyřešil Klub chovatelů českých slepic?

Zcela nepřekvapivě – cestou nejmenšího odporu. Poté, kdy Klub chovatelů českých slepic zjistil, že se mu nepodařilo udržet zbarvení vaječné skořápky v původním odstínu předepsaném standardem plemene, rozhodl o změně standardu. Touto změnou standardu, mimo změny v některých dalších plemenných znacích, došlo též ke změně zbarvení vaječné skořápky z původní smetanově nažloutlé na, současným standardem uváděnou, krémovou až světle hnědou barvu. Pokud by snad ctěný čtenář očekával, že k takovéto změně v plemenných znacích uváděných ve standardu plemene může dojít snad jedině na počátku šlechtění plemenné populace, tedy v době, kdy plemenné znaky ještě nejsou zcela ustáleny, v případě české slepice by se bohužel mýlil. K výše popsané změně standardu plemene KCHČS¹⁾ přistoupil v roce 2005, tedy v době, kdy za sebou měla populace české slepice více než 90 let šlechtění. Také se ptáte, jak je něco takového možné? Inu, je tomu tak, že ,,nejde-li hora k Mohamedovi, jde Mohamed k hoře“. Převedeno do praxe Klubu chovatelů českých slepic to znamená, že nedaří-li se udržet plemenné znaky populace české slepice v hodnotách uváděných ve standardu plemene, není ničeho snazšího, než změnit plemenný standard. I to je nakonec jedním z důvodů, proč současná populace českých zlatých kropenek vedená KCHČS nemá s původní českou zlatou kropenkou mnoho společného.

Důkazy

Výše uvedená tvrzení jsou samozřejmě tvrzení závažná a jako taková zasluhují adekvátně podložit. Jaké jsou tedy důkazy pro tato tvrzení? Zcela jednoznačné. Pojďme se na ně podívat:

Vznik plemene

Pro úplné pochopení zde řešené problematiky je v prvé řadě zapotřebí si říci alespoň základní fakta o vzniku plemenné populace české slepice. Je také potřeba zároveň uvést na pravou míru některé polopravdy, které jsou v souvislosti s původem české slepice opakovaně šířeny propagandou Českého svazu chovatelů a Klubu chovatelů českých slepic.

Jakkoliv se velmi často uvádí, že česká slepice je starobylé původní české plemeno kura domácího chované na území našeho státu již od nepaměti, není toto tvrzení zcela pravdivé. Na území našeho státu, ostatně stejně, jako jinde ve světě, se historicky spontánně vyvinulo několik krajových rázů kura domácího. Původně se jednalo o jakési protoplemenné populace zvířat, v rámci kterých jednotlivá zvířata, důsledkem malého počtu zakladatelů těchto populací a prostorové izolace, vzájemně vykazovala jisté společně sdílené fenotypové znaky a vlastnosti. Jednalo se tedy o populace jedinců, kteří si byli vzájemně do určité míry podobní co do svých vlastností, ovšem nejednalo se tou dobou ještě o pravé plemenné populace. Tyto populace nebyly cíleně šlechtěny a také nebyly zcela ušetřeny občasného přílivu cizí krve. Jejich vývoj byl tedy převážně spontánní, ovlivněný zejména mírou izolace dané populace a místními podmínkami vnějšího prostředí. Plemenná populace české slepice pak vznikla právě z takovýchto protoplemenných populací, chcete-li, krajových rázů kura domácího, a to v okamžiku, kdy došlo k jejímu prošlechtění do stavu splňujícím definici plemenné populace.

Velmi zjednodušeně lze říci, že plemenná populace české slepice začala vznikat od roku 1913, kdy Karel Škoda započal s jejím šlechtěním na základě pouhých několika zvířat výše uvedené protoplemenné populace získaných na Českomoravské vysočině. Několik dalších zvířat do nově vznikající plemenné populace pak přinesl v roce 1915 Čestmír Sedlák, který získal několik jednotlivých zvířat v Brdech a na Klatovsku. Teprve postupným spojením obou zakladatelských subpopulací v populaci jedinou, tedy spojením zvířat Škodových a Sedlákových, a následným prošlechtěním takto vzniklé populace do plemenných kvalit, pak došlo ke vzniku pravé plemenné populace české slepice. Za okamžik samotného vzniku plemenné populace lze považovat okamžik, kdy všichni jedinci šlechtěné populace začali splňovat podmínku společného fylogenetického původu a vzájemného sdílení společných znaků a vlastností přenášených na potomstvo. Právě tento okamžik je okamžikem skutečného vyšlechtění nového plemene, v tomto případě české slepice. Jak víme z historických materiálů, první plemenný standard české slepice ve zlatém kropenatém barevném rázu byl ustanoven roku 1924. Je tedy zřejmé, že již v roce 1924 zde existovala plemenná populace české slepice vyšlechtěná Karlem Škodou a Čestmírem Sedlákem, která splňovala definici plemene, tedy se vyznačovala plemennými kvalitami. Slovy definice plemenných populací se tedy jednalo o populaci zvířat shodného fylogenetického původu, přenášejících na potomstvo charakteristické znaky a vlastnosti definované plemenným standardem.

Jak je patrné z výše uvedeného, česká slepice jakožto plemeno kura domácího tedy není plemenem historickým, jak se povětšinou uvádí, nýbrž plemenem moderním, které bylo vyšlechtěno mezi lety 1913 a 1924, byť na základě původní protoplemenné populace kura domácího vzniklé spontánně na našem území.

Dopady způsobu vzniku populace na zbarvení a tvar vajec

Pro pochopení zde řešené problematiky zbarvení a tvaru vaječné skořápky je pro nás podstatné zejména si uvědomit, že samotná plemenná populace byla založena pouhými několika málo zvířaty zakladateli, a dále, že již v roce 1924 byla prošlechtěna natolik, že vykazovala vysokou míru homogenity. Vzhledem k nutné úzké příbuzenské plemenitbě spojené se vznikem plemenné populace, ostatně potvrzované též samotným Škodou v jeho chovatelských záznamech, je zcela zřejmé, že již touto dobou musely být značně homogenizovány i takové vlastnosti populace, na které nebyl přímo veden plemenný výběr. Jinými slovy, již okolo roku 1924 musela česká slepice snášet vejce specifického tvaru a zbarvení tak, jak se na zvířata plemenné populace sluší a patří.

Jak již bylo řečeno v první části tohoto dílu našeho seriálu, nově vzniklá plemenná populace v sobě mohla stabilizovat pouze takové vlohy, které do ní byly vneseny jejími zakladateli. Takovými vlohami také zcela zřejmě byly vlohy pro kratší tvar vajec a pro smetanově žluté zbarvení vaječné skořápky.

Pozdější přilití krve vlašky koroptví pak způsobilo zesvětlání vaječné skořápky na zbarvení smetanově nažloutlé. Období, kdy došlo k zesvětlání vaječné skořápky české slepice, se přitom zároveň přesně shoduje s obdobím, kdy došlo ke korekci úhlu nasazení ocasů. Jakkoliv tedy, opět zcela nepřekvapivě, Klub chovatelů českých slepic již po celá desetiletí chovatelské veřejnosti tvrdí, že korekce úhlu nasazení ocasů bylo dosaženo pouze plemenným výběrem, bez použití cizí krve, je naopak z výše uvedeného zřejmé, že opak je pravdou, tedy že korekce úhlu nasazení ocasu je důsledkem křížení s vlaškou koroptví. Křížení s vlaškou koroptví se pak po celá desetiletí projevovalo mj. výskytem zelených běháků a zabělených ušnic.          

Důkazy o původním tvaru a zbarvení vaječné skořápky

Všechny historické zdroje uvádějí v popisech české zlaté kropenky původně vejce smetanově žlutá, často též s uvedením informace, že jsou příznačně kratšího či kulatějšího tvaru. Smetanově žlutá či smetanově nažloutlá vejce u české slepice uvádějí dokonce zdroje sahající ještě před moderní historii plemene, tedy před dobu založení plemenné populace. Jedná se o zdroje popisující českou slepici ještě jakožto protoplemennou populaci, tedy krajový ráz kura chovaný na území českých zemí od nepaměti. Již okolo roku 1890 se objevují první písemné prameny, které poukazují na fakt, že vejce české slepice jsou smetanově žlutá či smetanově nažloutlá, a že hnědá vejce poukazují na nečistokrevnost a jsou zděděna po asijských plemenech slepic. Napříč různými historickými písemnými materiály pak lze jednoznačně pozorovat, že vejce české slepice postupem času zesvětlalo, a to již zhruba od 50. let minulého století, tedy po prvním období masivního křížení populace české slepice s vlaškou koroptví. V popisech plemene se začalo zbarvení vaječné skořápky postupně popisovat nejdříve jako smetanově žluté, později dokonce jako smetanově žluté až bělavě žlutavé, přičemž se nakonec v průběhu 60. let ustálilo na zbarvení smetanově nažloutlém. Zároveň dobové popisy plemene začaly připouštět, že ,,některé slepice snášejí vejce protáhlejšího tvaru“, což je dalším důkazem působení vlašky koroptví v populaci českých slepic. Žádný z desítek historických zdrojů, které jsem měl možnost osobně prostudovat, pak až do roku 2006 neuvádí zbarvení krémové či dokonce nahnědlé.

K výše uvedenému uvedu příkladem citace z několika vybraných historických publikací:

,,České zlaté kropenky jsou výborné nosnice těžkých vajec, u mladých přes 60 g, u starších slepic až přes 70 g, se smetanově žlutou skořápkou kulatějšího tvaru.“ (Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě, Čestmír Sedlák, 1940)

,,Tato slípka jest znamenitou nosnicí prostředně velkých vajec smetanově žlutých o váze 50 – 65 g.“  (Slepičí hospodářství při rodinném domku – 2. vydání, Marta Urbanová – Pořisková, 1948)

,,…je pilná nosnice smetanově nažloutlých vajec, vejce jsou vzhledem k délce své příčné osy poměrně krátká, jen některé slepice snášejí vejce protáhlejšího tvaru…“, ,,Je-li např. požadavkem, aby česká zlatá kropenka si udržela typický kratší tvar vejce se smetanově nažloutlou skořápkou, …“(Domácí chov drobných hospodářských zvířat Kálal – Bureš a kol., 1964)

,,Barva skořápky smetanově nažloutlá“ (z popisu plemene v publikaci Plemena drůbeže, Československý svaz chovatelů drobného zvířectva v Praze, 1969)

,,Barva skořápky: smetanově nažloutlá“ (Vzorník plemen drůbeže, Žoha a kol., 1979)

Důkazy o změně tvaru a zbarvení vaječné skořápky

1.    Pamětníci, kteří chovali českou zlatou kropenku již před desítkami let, potvrzují, že vejce češek v posledních desetiletích ztmavla. Za posledních několik let jsem měl možnost vyslechnout celou řadu takovýchto svědectví chovatelů, kteří chovali české slepice v období zejména od 50. do 80. let minulého století. Jednalo se o chovatele jak organizované, tak i neorganizované, přičemž jejich svědectví vypovídají o změně zbarvení vaječné skořápky české slepice zcela konzistentně. Tito chovatelé potvrzují, že pamatují smetanově nažloutlé zbarvení vajec české slepice, které v průběhu času tmavne směrem k hnědým a červenohnědým odstínům. Někteří chovatelé se v tomto smyslu vyjadřují i na různých internetových diskusních fórech. Pro příklad uvádím výstřižek z diskusního fóra na webu chovzvirat.com:

2.    Jak bylo zmíněno již v předcházejícím textu tohoto článku, vývoj zbarvení a tvaru vaječné skořápky českých slepic lze vysledovat mimo jiné též na základě studia historické literatury. Z té lze zcela zřetelně vypozorovat, že vejce českých slepic byla nejdříve popisována jako smetanově žlutá a výrazně kulatá, jak pak šel čas, literatura začala vejce českých slepic popisovat jako smetanově nažloutlá, příznačně kratšího tvaru, ovšem s tím, že již postupně připouštěla, že některé nosnice snášejí vejce protáhlejšího tvaru. Ve výroční zprávě VÚŽV²⁾ za rok 2012 se pak již konstatuje, že tvar vajec české slepice zlaté kropenaté je obdobný tvaru vajec hybridní kombinace Lohmann. Tabulka č. 57 na straně 65 dokonce udává totožnou hodnotu indexu vejce, a to 75,2. Již v roce 2012 tedy bylo potvrzeno, že vejce populace české slepice vedené Klubem chovatelů českých slepic již svým tvarem neodpovídají původně popisovanému tvaru u tohoto plemene. Původní tvar vejce, který byl pro českou slepici specifický a jako takový patřil mezi její typické plemenné znaky, byl tedy v novodobější historii u klubové populace nahrazen tvarem zcela nespecifickým, tedy tvarem vajec hybridních nosnic známým v současné době z regálů obchodních domů.

3.    Na přelomu starého a nového tisíciletí také začala postupně tmavnout vaječná skořápka populace české slepice vedené Klubem chovatelů českých slepic. První písemná zmínka o hnědých odstínech vajec české zlaté kropenky pochází z roku 2006. Jedná se o Metodiku uchování genetického zdroje z roku 2006 vypracovanou pro účely Národního programu. Tato metodika ještě zmiňuje smetanově nažloutlou vaječnou skořápku, ovšem jako první písemný dokument vůbec již připouští, byť uvedenou v závorce, možnost krémového zbarvení vaječné skořápky.

4.    Již v roce 2005 ale na vzniklou situaci Klub Chovatelů českých plemen slepic reaguje přijetím nového standardu plemene. Tímto novým plemenným standardem, který v roce 2006 vychází ve Vzorníku plemen drůbeže od autorů Pavla a Tuláčka, je, mimo změny dalších plemenných znaků, též oficielně provedena změna zbarvení vaječné skořápky. Od tohoto okamžiku je dále zbarvení vaječné skořápky české slepice uváděno jako krémové až světle hnědé, tedy zcela odlišné od dříve uváděných zbarvení vaječné skořápky české slepice.

5.    Realita v populaci české zlaté kropenky vedené Klubem chovatelů českých slepic je však ještě děsivější, než připouští plemenný standard po své nejnovější úpravě. Skutečná situace v této populaci je taková, že škála zbarvení vajec zahrnuje takřka všechny barevné odstíny vajec, jaké lze u kura domácího spatřit, snad s výjimkou těch nejtmavších odstínů hnědé, a dále s výjimkou odstínů zelených a modrých. Zbarvení vaječné skořápky této populace tak neodpovídá plemenným populacím kura domácího, neboť je zcela nespecifické. Jinak řečeno, jedná se o škálu zbarvení vaječných skořápek, kterého lze dosáhnout na kterémkoliv chovatelském dvorku vzájemným křížením jakýchkoli plemen slepic vyjma modrovaječných araucan. Vlastním testováním populace české slepice vedené Klubem chovatelů českých slepic jsem se opakovaně přesvědčil o tom, že tato populace v současné době snáší převahu hnědých vajec, tedy vajec zcela netypických pro českou slepici. Povětšinou se jedná o vejce světlého až středního odstínu hnědé až hnědo červené barvy. Mimo těchto světlejších vajec se ale v této populaci poměrně často objevují vejce středního až tmavšího odstínu hnědé až hnědočervené barvy, tedy vejce, která již zbarvením vaječné skořápky odpovídají např. rodajlendce červené. Stále se občas objevují též relikty po někdejším křížení s vlaškou koroptví v podobě vajec téměř čistě bílých, naopak vejce žlutavých odstínů se již v této populaci téměř nevyskytují, pouze v některých chovech jsou významněji zastoupeny. Pokud se pak vejce žlutavých odstínů objevují, pak se velmi vzácně jedná o smetanově žlutý či nažloutlý odstín, častěji lze jejich odstín definovat spíše jako světle žlutohnědý. Jedná se tedy o pouhý relikt původního zbarvení vaječné skořápky české slepice. Ctěným čtenářům jsem ovšem, mimo vlastních postřehů, přislíbil též nezávislé zdroje informací. Inu tedy, kdo jiný by mohl o reálně se vyskytující škále zbarvení v klubové populaci českých slepic pohovořit věrohodněji, než některý z jeho vlastních členů? Pokud se pak jedná o někdejšího předsedu Klubu chovatelů českých slepic, který má slova potvrdí, věřím, že o jejich pravdě již vážený čtenář nemůže pochybovat. Pojďme se tedy podívat na svědectví pana Ing. Aleše Bukovského zveřejněné na jeho vlastních webových stránkách www.zoofarma.cz:

,,Na rozdíl od vlašek koroptvích, které mají vejce téměř bílé a s kterými si široká chovatelská veřejnost občas češky zaměňuje, mají české slepice vejce světle krémové až světle hnědé. Ve skutečnosti je variabilita daleko větší. Na přiloženém snímku je vidět rozptyl ve zbarvení. Na jedné straně jsou vajíčka téměř bílá (možná pozůstatek po vlaškách, které se do češek v 50. létech minulého století, kvůli užitkovosti připařovaly) až po středně hnědá.“ 

(Česká slepice a její odchov, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských, časopis Chovatel 9/2014, www.zoofarma.cz)

Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, o stále probíhajících změnách ve zbavení a tvaru vaječné skořápky české slepice nemůže být pochyb. Že se jedná o důsledek opakovaných křížení české slepice s cizími plemeny, jsem čtenářům již napověděl. Pojďme si ale nyní toto tvrzení dosadit do kontextu toho, co již bylo v našem seriálu o české zlaté kropence uvedeno, a pojďme si nyní do celého obrázku stavu populace české slepice dosadit některé další souvislosti.

Další souvislosti změn ve zbarvení a tvaru vaječné skořápky se známým vývojem populace vedené KCHČS a s jejím současným stavem – velká náhoda, nebo obří skandál?

Pozornému čtenáři jistě nemohlo uniknout, že postupující změnu zbarvení a tvaru vaječné skořápky českých slepic nelze věrohodně vysvětlit jinak, než tím, že v populaci vedené Klubem chovatelů českých slepic existuje setrvalý příliv krve cizích plemen. Jak je patrné z 1. části 3. dílu našeho seriálu o české zlaté kropence, v plemenné uzavřené populaci zvířat takovýto jev nelze jinak vysvětlit. Celá populace vznikla z pouhých několika jedinců, na jejím vývoji lze vysledovat, že byla již ve 20. a 30. letech minulého století značně homogenní, přičemž je zároveň z historických pramenů zcela zřejmé, že nesla genetické vlohy pro smetanově žlutou vaječnou skořápku a výrazně kulatý tvar vajec. Již víme, že se v uzavřené plemenné populaci zvířat nemohou objevovat vlohy, které do ní nebyly zaneseny jejím zakladateli. Proto je také zcela zřejmé, že postupné zesvětlání a první projevy změny tvaru vaječné skořápky, které lze doložit v období 50. a 60 let minulého století, bylo zapříčiněno křížením této populace s vlaškou koroptví. To ostatně připouští ve svém článku i Ing. Bukovský. Zmínky o křížení českých slepic s vlaškou koroptví lze také vyhledat v četných historických materiálech.

Pro vysvětlení je potřeba uvést, proč k tomuto křížení došlo. Důvody pro něj v zásadě existovaly dva. Prvním důvodem byla ta skutečnost, že po 2. Světové válce byly stavy češek natolik zdecimované, že tehdejší chovatelé měli problémy se sháněním alespoň relativně nepříbuzné krve do svých chovů. Potýkali se s příbuzenskou plemenitbou, která na populaci zanechávala své následky, jistě též v podobě první vlny ztráty užitkovosti. Druhým důvodem, který však s tím předchozím úzce souvisí, byla ta skutečnost, že češka byla svého času uznaným hospodářským plemenem, a že byla vyžívána též tou dobou prudce se rozvíjejícím průmyslovým drůbežnictvím. Právě v době 50. let vznikaly první skutečně velké drůbežářské podniky, které teprv zjišťovaly, jaké plemeno slepic by bylo vhodné k průmyslové velkovýrobě vajec v našich podmínkách. Mimo leghornky bílé, tou dobou již osvědčené v zahraničí, byla v těchto podnicích chována také vlaška koroptví a česká zlatá kropenka, okrajově též rodajlendka červená. U každého z těchto plemen se samozřejmě projevovaly některé jeho nevýhody. U rodajlendky byl v prvé řadě nevýhodou původně těžší tělesný rámec, který způsoboval vyšší spotřebu krmiva na vyprodukované vejce. U leghornky bílé byla nevýhodou náročnost na kvalitu krmné dávky.

Zde připomenu, že toho času zde ještě nebyly vyvinuty plnohodnotné krmné směsi, a že se v tehdejších drůbežárnách krmilo způsobem dnešním chovatelům obtížně představitelným. Součástí každé takové drůbežárny byla rozsáhlá přípravna krmiv navazující na sklad, kde se krmná dávka připravovala každý den z toho, co bylo zrovna k dispozici. Základem takové krmné dávky se povětšinou staly pařené brambory doplněné o obilné šroty a, v teplém období, čerstvě nasekaný jetelotravní porost. Že se při takto sestavované krmné dávce nemohla leghornka, která je známa jakožto jedno ze zootechnicky nejnáročnějších plemen, osvědčit, je nasnadě.

Naopak vlaška koroptví byla na kvalitu krmné dávky náročná podstatně méně, přičemž o ní bylo na základě zkušeností z extenzivních chovů známo, že dovede snášet více než 200 vajec ročně. Její známou nevýhodou byla výrazná sezónnost snášky. V průmyslových podmínkách se ukázalo, že je v jejím genotypu tato sezónnost značně zakořeněna, a že ji nebude možné zcela odstranit ani za pomoci umělé regulace světelného a teplotního režimu. Nadto se též ukázalo, že je vlaška mimořádně citlivá na stres, a že na něj reaguje takřka okamžitým zastavením snášky. V průmyslových podmínkách tedy vlaška koroptví trpěla nevýhodou v podobě nízké perzistence snášky a nepředvídatelného pelichání. V průmyslovém chovu proto snáška vlašky koroptví obnášela okolo 160 vajec ročně, přičemž v případě jakéhokoliv náhlého stresu nastávalo okamžité šokové přepeřování a ztráta snášky, třeba i u mladých nosnic na samém jejím počátku.

Naopak česká zlatá kropenka neměla problém s perzistencí snášky. Již od počátku svého šlechtění to byla slepice, která vykazovala solidní zimní snášku. Také se o ní vědělo, že je velmi nenáročná na krmnou dávku a odolná vůči stresovým faktorům. Tyto vlastnosti byly pro tehdejší průmyslové drůbežnictví naprosto klíčové. Jednou z jejích nevýhod však byla ta skutečnost, že špatně snášela intenzivní systém chovu. Jak zmínil např. již Čestmír sedlák ve své knize Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě z roku 1940, ,,těsné výběhy jim vůbec nesvědčí“. O to méně jim pak pochopitelně svědčil systém chovu bez výběhů. Též stále přetrvávala jedna podstatná nevýhoda tohoto plemene oproti oběma plemenům zmíněným výše, totiž, nižší snáška. Jakkoliv se totiž v předválečné populaci objevovaly nosnice produkující i přes 210 vajec ročně, průměrná snáška populace byla i v tehdejší době na úrovni okolo 160 - 170 vajec ročně. Tehdejší chovatelé ještě vysokou snášku nejlepších nosnic ani nezvládli plně plemenářsky využít, a už jim jejich snažení překazila 2. světová válka, v důsledku které byly početní stavy populace značně zdecimovány. V poválečné populaci se proto ustálila snáška na úrovni 160 – 170 vajec ročně, přičemž, v důsledku velmi omezené krevní základny, zde byl pouze minimální potenciál k jejímu dalšímu zvýšení.

Naprosto logickým krokem proto bylo přilití krve vlašky koroptví. Očekávalo se, že dojde ke zvýšení snášky po vlašce, přičemž zůstane zachována příznivá perzistence snášky po češce, společně se schopností snášky zimní a odolnosti vůči stresu. Důvody vedoucí ke zřejmě prvnímu křížení populace české slepice s cizím plemenem tak byly čistě praktické a lze v nich spatřit jistou logiku. Bohužel, předpoklady tehdejších chovatelů se však v praxi zcela nepotvrdily. Kříženci původní populace českých zlatých kropenek s vlaškou koroptví totiž nejen že ztratili schopnost zimní snášky, ale nadto v průmyslovém drůbežnictví byli dále neuplatnitelní proto, že od češky zdědili její typickou vlastnost spočívající v tom, že dobře snášela pouze v neomezených či velmi velkých výbězích. Jinými slovy, jejich vlastnosti se pro účely intenzivní zemědělské produkce nikterak nezlepšily.

Zatímco ale probíhaly pokusy s křížením české zlaté kropenky a vlašky, situace v průmyslovém drůbežnictví se vyřešila zcela jiným způsobem. Již na přelomu 50. a 60. let minulého století se totiž podařilo výrazně zlepšit kvalitu krmivové základny. Vědecké znalosti o nutričních potřebách drůbeže se kvapem násobily a do drůbežáren byly k doplnění nevhodné krmné dávky stále častěji dodávány nejrůznější bílkovinné koncentráty. V krmivářství se ve velkém začaly uplatňovat různé živočišné moučky, jako je moučka masokostní či krevní, ale též se začalo hojněji experimentovat i se zkrmováním bílkoviny získané např. z hrachu či pelušky. Postupně se též v krmivářství začala uplatňovat i sója. Na počátku 60. let již byly vyvinuty a do drůbežářských podniků dodávány kompletní sypké krmné směsi a dokonce se začalo experimentovat s jejich granulováním. Za této situace byla překonána prvotní nevýhoda průmyslového chovu bílých leghornek tím, že již nečinila překážku rozvinutí jejich produkčního potenciálu nedostatečná krmivová základna. Leghornka bílá proto na celé čáře vyhrála tažení do průmyslových chovů, pročež od pokusů s vlaškou koroptví a českou zlatou kropenkou bylo v 60. letech zcela upuštěno. Na své si nakonec přišla i rodajlendka červená, neboť ta v průmyslových chovech zaznamenala značný genetický pokrok směrem k nosnému typu slepice, šlechtitelskou prací se razantně zvýšila její snáška a poklesla živá hmotnost, v důsledku čehož bylo dosaženo značné úspory krmiv na vyprodukované vejce. Průmyslové vaječné drůbežnictví tak bylo nakonec postaveno na leghornce bílé a rodajlendce červené a z nich vzniklých hybridech.

Česká zlatá kropenka nakonec byla vyřazena ze seznamu hospodářských plemen, neboť pro intenzivní zemědělskou produkci zcela ztratila význam. Z pokusů o zlepšení užitkových vlastností vkřížením vlašky si česká zlatá kropenka do dalších let odnesla celou řadu exteriérových vad v podobě zabělených ušnic, přerostlých hřebenů, vysokonohosti, nebo třeba též zelených běháků či znaků koroptví kresby. Jedněmi z důsledků křížení pak bylo, jak již bylo opakovaně zmíněno, zesvětlání vaječné skořápky ze smetanově žlutého barevného odstínu na smetanově nažloutlý a výskyt nosnic snášejících netypicky dlouhá vejce. Opomenout pak nelze ani výraznou korekci úhlu nasazení ocasu, která proběhla právě v důsledku přílivu krve vlašek.

Populaci kříženců původní české zlaté kropenky s vlaškou koroptví si, po jejím vyřazení ze seznamu hospodářských plemen a tím pádem také ze státem vedeného režimu plemenitby, převzal do své péče někdejší Klub chovatelů českých zlatých kropenek při Československém svazu chovatelů drobného zvířectva v Praze. Chovatelská základna se, v důsledku exteriérové nekvality tehdejších zvířat, notně ztenčila, což češku přivedlo fakticky k dalšímu takzvanému hrdlu láhve³⁾, tedy snížení genetické variability populace. Tímto okamžikem ustal nátlak na zvyšování snášky a preference chovatelů se zaměřily v prvé řadě na nápravu exteriérových vad populace. Populace začala tedy již v 60. letech minulého století být vedena přednostně na exteriér.

Dle dostupných pramenů se snáška této populace, v průběhu postupného odstraňování exteriérových vad pocházejících od vlašky koroptví, ustálila opět na úrovni okolo 160 – 170 vajec ročně, pouze zcela výjimečně pak dobové prameny udávají snášku až 175 vajec ročně, přičemž vlivem nepočetné chovatelské základny a snad až přílišného tlaku na exteriérovou dokonalost došlo k opětovné ztrátě genetického potenciálu k dalšímu zlepšování vaječné užitkovosti.

Hned v zápětí též došlo vlivem pokračujícího imbreedingu⁴⁾ také ke snížení hmotnosti vajec. Zatímco např. Čestmír Sedlák ještě ve 40. letech minulého století ve své publikaci Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě uvádí, že češky jsou výborné nosnice velkých, 60 – 70 g těžkých vajec, Virčíková a kol. v publikaci Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě z roku 1977 již uvádějí průměrnou hmotnost vajec pouhých 50 g a roční snášku na úrovni 150 ks.

Pokud by se snad nyní, na základě výše uvedeného, ctěný čtenář snad domníval, že se organizovaní chovatelé české slepice z výsledků prvního masivního křížení populace ponaučili, a že populace nebyla po nápravě exteriérových vad způsobených vkřížením vlašky již dále křížena, zle by se mýlili. To, co nastalo v následujících desetiletích, totiž nelze lépe popsat jinak, jež jako totální devastaci genofondu české slepice.

Bohužel však s postupem času ČSCH⁵⁾ z české zlaté kropenky vytváří jakousi nedotknutelnou modlu opředenou temnými sítěmi masivní a notně pokřivené propagandy. Ta je spojena mimo jiné s takovými praktikami, jakými jsou výhrůžky adresované těm chovatelům, kteří by snad o stavu populace chtěli hovořit otevřeně. Písemné prameny, které by poukazovaly pravdivě na další vývoj populace, tak s postupem času řídnou stejně rychlým tempem, se kterým se vytrácejí poslední zbytky genofondu původní české slepice. K pochopení dalšího vývoje populace je tedy nutné již zapojit značnou míru znalostí, které již jistě mnozí čtenáři nabyli četbou Chovatelského zpravodaje.

Víme tedy, že populace české slepice byla po nakřížení vlaškou dále předána do péče Klubu chovatelů českých zlatých kropenek. Víme také, že ztratila svůj dosavadní hospodářský význam i exteriérové kvality. V důsledku tedy nebyla chovatelsky atraktivní ani z hlediska užitkového, ani z hlediska exteriérového. Chovatelská základna a početní stavy zvířat byly tudíž v průběhu 60. let minulého století nečetné a další plemenitba české slepice se tak stala doménou pouhých několika nadšenců, jejichž prvořadým úkolem se stala náprava pošramoceného exteriéru zvířat.  Za okolností, kdy díky nepočetné chovatelské základně musela být možnost rotace plemeníků mezi jednotlivými chovy značně omezená a kdy dále muselo být značné množství odchovaných zvířat vyřazováno z chovu pro výlukové vady, lze odůvodněně předpokládat, že se takováto populace musela v uzavřené plemenitbě opět velmi rychle ve svých vlastnostech homogenizovat, přičemž ustálit se musely i takové vlastnosti, na které nebyla prováděna selekce. Jinými slovy, krev vlašky se musela rovnoměrně rozlít do celé populace. Pojďme si tedy nyní položit otázku, zda se tak stalo.

Odpověď nám v tomto případě ještě poskytnou písemné prameny. Již literatura z 60. a 70 let totiž konzistentně uvádí zbarvení vajec češky jako smetanově nažloutlé, tedy oproti původnímu stavu světlejší. Zmínky o smetanově žlutém vejci se v literatuře v této době přestaly objevovat.  Shodně hovoří též pamětníci z řad chovatelů.

Další nápovědu nám poskytnou změny v úhlu nasazení ocasu. Ten byl před křížením s vlaškou ještě stále nasazen v úhlu 90 stupňů vzhledem k linii hřbetu, vějířovitě rozložený, ze strany mírně zploštělý. Tento typ ocasu se ještě velmi blížil původnímu typu ocasů původních evropských plemen slepic a s tímto typem ocasu je česká zlatá kropenka vyobrazena např. v již zmíněné publikaci Čestmíra Sedláka Plemena drůbeže v Čechách a na Moravě z roku 1940.

Zobrazení češek z let 60. a 70. nám již poskytují zcela jiný obrázek. V této době již je češka v literatuře zobrazována převážně s ocasem nasazeným v úhlu 45 až 60 stupňů a jeho rozevření již není vějířovité, nýbrž takzvaně střechovité. Jedná se o typ ocasu známý ze současné populace českých zlatých kropenek. Právě tato korekce v úhlu nasazení ocasu vznikla působením krve vlašky, která nízko nesený ocas získala v důsledku působení některých orientálních plemen. Níže uvedená fotografie pochází z publikace Plemena drůbeže vydané Československým svazem chovatelů drobného zvířectva v Praze v roce. 1969.

Výše uvedené skutečnosti tedy potvrzují, že se krev vlašky v průběhu 60. a 70. let minulého století rovnoměrně rozlila do populace českých zlatých kropenek.

Položme si tedy nyní další otázku. Jak lze vysvětlit výskyt typických znaků vlašky koroptví v populaci, která je po dobu padesáti let soustavně šlechtěna proti výskytu těchto znaků? Totiž, jistě nikdo z nás nemůže uvěřit tomu, že poté, kdy byla populace českých zlatých kropenek křížena v 50. letech minulého století vlaškou, načež byla homogenizována a tvrdě selektována proti výskytu výlukových vad, se ještě v následujícím tisíciletí setkáváme s nežádoucími relikty tohoto, dnes již dávného, křížení. Pozornému čtenáři Chovatelského zpravodaje jistě neuniklo, že mám nyní na mysli zabělené ušnice, zelené běháky, ale také např. relikty koroptví kresby v podobě světlých osténků per v obrysovém opeření slepic.

Výše uvedené fotografie pocházejí z Obrazového průvodce fenotypem českých slepic  vydaného Klubem chovatelů českých plemen slepic v roce 2008. Jsou tudíž nesporným důkazem toho, že se v populaci českých zlatých kropenek vyskytovaly typické znaky vlašky koroptví i po roce 2000. Autory průvodce jsou pan Miroslav Harčarík, někdejší poradce chovu české slepice zlaté kropenaté a zkušený posuzovatel drůbeže, a pan Ladislav Štolba, též zkušený posuzovatel drůbeže. Oba pánové jsou velmi zkušenými posuzovateli drůbeže a o jejich mimořádných znalostech fenotypu české slepice nemůže být nejmenších pochybností. 

Výskyt vad exteriéru zděděných po vlašce opakovaně potvrzuje ještě po roce 2000 též někdejší předseda Klubu chovatelů českých slepic – Ing. Aleš Bukovský:

,,Pravdou je, že probělené ušnice se vyskytují jako vada do současnosti. Když jsme prováděli na naší usedlosti před 10 lety individuální kontrolu užitkovosti, byla zajímavá shoda barvy ušnic a užitkovosti. Nejlepší češky dosahující nosnosti přes 200 kusů za rok, měly probělené ušnice. Mohlo se jednat o skryté geny po přílivu vlašek do tehdejší populace v 50. létech minulého století.“ (Krajové rázy české selské slepice - Díl 5. -Putování s bryčkou , časopis Chovatel 1/2018, www.zoofarma.cz, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských)

„Na jedné straně jsou vajíčka téměř bílá (možná pozůstatek po vlaškách, které se do češek v 50. létech minulého století, kvůli užitkovosti připařovaly) až po středně hnědá… U nás chovaná subpopulace české zlaté kropenky má barvu skořápky světlejší až bílou.“  (Česká slepice a její odchov, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských, časopis Chovatel 9/2014, www.zoofarma.cz)

„Když už jsme u vad, musíme uvést selekci na zbarvení nohou. Požadované zbarvení je šedomodré, jinak řečené břidlicové. V chovu se občas vyskytuje zelené zbarvení běháků. Jedná se o recesivní gen, který se v určitém procentu vyskytuje v celé současné populaci češek. Pokud se gen vyskytne u obou rodičů, část jedinců se líhne se zelenou nohou.“ (Česká slepice a její odchov, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských, časopis Chovatel 9/2014, www.zoofarma.cz)

Vysvětlení výše uvedeného paradoxu je zcela prosté. Křížení české slepice s cizími plemeny totiž pokračovalo i v modernější historii její populace. V dostupných historických písemnostech ještě lze nalézt několik mlhavých zmínek o ,,regeneraci“ českých zlatých kropenek polskou zelenonožkou (např. Speciální chov drůbeže, Hampl a kol., 1969, též Chov drůbeže, Šatava a kol., 1984). Zde již písemné prameny, pokud jde o další křížení české slepice s cizími plemeny, opravdu končí. Skončilo ale také křížení české slepice? Rozhodně nikoliv, a to ani zdaleka. Období nejmasivnějšího křížení české slepice v její historii máme teprv před sebou.

Od 80. let minulého století až do přelomu tisíciletí pokračovalo v prvé řadě soustavné křížení populace české slepice vlaškou koroptví. Pozorný čtenář se jistě nyní otáže, jaký by takové křížení mělo smysl, když se již dříve potvrdila jeho škodlivost. Inu, nikoliv zcela jednoznačně. Potvrdilo se sice, že křížení češky s vlaškou neprodukuje slepice, které by byly vhodnější pro průmyslové drůbežnictví nežli vlaška nebo původní češka, zároveň ale chovatelé měli možnost učinit poznatek o tom, že se po křížení s vlaškou snáška češek v extenzivních chovech z počátku zvyšuje, byť na úkor exteriéru zvířat. Někdejší zafixování snášky na úrovni 160 – 170 vajec ročně po křížení s vlaškou totiž zapříčinil až příliš ostrý selekční tlak na exteriér. Chovatelé, kteří se zejména v 80. a 90. letech opět potýkali ve svých chovech s následky nedostatečné krevní základny plemene, proto opět sáhli po, již fakticky osvědčeném, přilití krve vlašky. Tentokráte však jednal každý takzvaně ,,na vlastní pěst“. Nejednalo se tedy o organizovaný šlechtitelský zásah, nýbrž se jednalo o úplné vymknutí se plemenitby z kontroly Českého svazu chovatelů.

Mimo jiné i mým vlastním testováním klubové populace českých zlatých kropenek se potvrdilo, že i po roce 2000 existovaly klubové chovy, které vykazovaly nadprůměrný výskyt vad zděděných po vlašce koroptví a relikty jejích typických plemenných znaků. Je snad v populaci, o které je známo, že by měla být vysoce homogenizovaná, možné, že by se jednalo o náhodu? Zcela zřejmě nikoliv.

Již nyní mohu váženým čtenářům prozradit, že právě od tohoto okamžiku fakticky nastává doba, kdy již nikdo z organizovaných chovatelů přesně neví, jaká plemena a v jaké míře do populace kříží jeho kolegové, z kolika plemen je složen kříženec češky, kterého si přivezl z výstavy coby prvotřídního plemeníka ohodnoceného 96 body, ani to, kolik češčí krve ještě v české slepici vlastně koluje.

Vraťme se nyní ještě na okamžik k pani Miroslavu Harčaríkovi, někdejšímu poradci chovu české slepice. Ten v roce 2011 připravil pro časopis Chovatel článek, ve kterém mimo jiného též otevřeně připustil, že členové klubu mají tendence křížit české slepice s cizími plemeny:

,,Namísto smysluplné plemenářské práce se někteří chovatelé snaží své neúspěchy omlouvat různými objektivními příčinami a jako správní „vlastenci“ neustále hovoří o nutnosti regenerace Českých slepic, nejlépe nesmyslným křížením s nějakým jiným plemenem, např. velsumkami nebo vlaškami.“  (Miroslav Harčarík, z článku pro časopis Chovatel)

Jistě pak také není bez zajímavosti, že v letech 2020 až 2022 při našich rozhovorech opakovaně potvrdil, že má jakési povědomí o křížení populace české slepice s cizími plemeny. Z těchto plemen pak dokonce některá vyjmenoval, přičemž se přesně strefil do plemen, na jejichž působení v populaci českých zlatých kropenek ukazovala má testování klubové populace. Potvrdil také, že v době jeho působení jakožto poradce chovu českých slepic existovaly v populaci chovy s podivuhodně nadprůměrnou snáškou, až okolo 220 ks. vajec na nosnici. Pro méně znalé chovatele uvádím, že této obdivuhodné snášky tyto konkrétní chovy dosahovaly bez plánovité selekce na užitkovost, a to v době, kdy se průměrná snáška v populaci pohybovala na úrovni 150 – 160 vajec ročně. Zároveň uvedl jména některých chovatelů, o kterých se v někdejším Klubu chovatelů českých plemen slepic⁷⁾ údajně mělo vědět, že využívají ke zvýšení snášky křížení s vlaškou koroptví. Ani v tomto případě jistě není pouhou náhodou, že jména těchto konkrétních chovatelů přesně korespondovala s těmi, na která poukazovaly výsledky mého vlastního testování klubové populace ještě předtím, než jsem poprvé kontaktoval pana Harčaríka. 

Příliv dalších plemen do populace české zlaté kropenky, mimo vlašky koroptví, by pak vysvětloval, proč její vaječná skořápka začala postupně nabývat stále zřetelnějších hnědavých odstínů. Jak bylo již uvedeno, první písemná zmínka o krémově zbarvené skořápce, tedy o jejím nahnědlém odstínu, se datuje do roku 2006. Avšak již v roce 2005 Klub Chovatelů českých plemen slepic přijímá nový plemenný standard české slepice, ve kterém schvaluje nově zbarvení skořápky ve škále od krémově hnědé do středního odstínu hnědé, a to oproti dříve uváděnému zbarvení smetanově nažloutlému. Tento plemenný standard pak vyjde v roce 2006 v novém vzorníku plemen drůbeže od autorů Pavla a Tuláčka. Také jsme si na fotografiích pocházejících od Ing. Bukovského ukázali, že ve skutečnosti se v populaci objevují vejce ještě tmavší, než připouští nově upravený standard plemene. Abychom ale zůstali objektivní, je nutně potřeba si položit jednu otázku, totiž, je možné tento jev věrohodně vysvětlit jiným způsobem?

Jak víme, populace české slepice by měla být, vzhledem k její malé velikosti, značně homogenní. Díky jejímu vedení v režimu genetického zdroje v rámci Národního programu od poloviny 90. let minulého století až do roku 2024, a také díky opakovanému efektu hrdla lahve vysledovatelnému v této populaci, by měla být dokonce velmi homogenní. Vždyť v rámci plemenitby vedené pod Národním programem by mělo docházet k pravidelné a rovnoměrné rotaci plemeníků napříč populací. Také víme, že v rámci takovéto populace, pokud by byla skutečnou uzavřenou plemennou populací, prakticky není možné, aby se mezi jejími jedinci vyskytly genetické vlohy, které do ní nebyly vneseny jejími zakladateli. Pokud bychom tedy nechtěli připustit pozdější vnesení těchto vloh do populace, tedy křížení, zbývalo by nám pokusit se jejich získání vysvětlit např. spontánní genetickou mutací. Někteří chovatelé by se také snad mohli pokoušet vysvětlovat posun ve zbarvení vaječné skořápky směrem ke hnědým odstínům pouhým ztmavnutím dřívějšího smetanově nažloutlého barvení. Jakkoliv jsme si již v rámci předchozí části tohoto dílu našeho seriálu vysvětlili, že, vzhledem k tomu, že se na zbarvení vaječné skořápky podílí několik různých pigmentů, takováto spontánní změna odstínu pravděpodobná není, připusťme nyní i tuto eventuelní variantu.

Zamysleme se nyní společně nad tím, jak by se mohlo zbarvení vaječné skořápky vyvíjet v případě, kdy by eventuelně jakási vloha pro hnědé až hnědočervené odstíny v populaci existovala, případně kdy by v populaci došlo k jednorázové genetické mutaci.

Ctěný čtenář se mnou jistě bude souhlasit v tom, že neexistuje důvod, proč by se měla případná jednorázová mutace ve zbarvení vaječné skořápky v populaci spontánně prosadit, tedy že by bez příslušné selekce na tento znak z populace opět vymizela a zbavení vaječné skořápky by napříč populací nejspíš neovlivnila. Jistě také není pochyb o tom, že není důvodu ani k tomu, aby se spontánně prosadila vloha pro hnědé zbarvení vajec v případě, kdy by v nějaké míře vyjádření byla v populaci zastoupena, tedy že by ke spontánnímu tmavnutí vaječné skořápky napříč populací dojít bez příslušné selekce na daný znak nemělo. Co tedy potřebujeme k tomu, aby se nám v populaci takovýto znak prosadil? Čtenáři již jistě vědí, že selekci. Pokud tedy chceme dosáhnout toho, aby vaječná skořápka napříč populací postupně měnila svůj barevný odstín ze smetanově nažloutlé na krémovou až světle hnědou, a za předpokladu, že by se takováto vloha alespoň v minimální míře v populaci z nějakého důvodu vyskytovala, potřebujeme tímto směrem vyvinout patřičný selekční tlak. Jde tedy o to, vybírat v každé další generaci zvířata se stále tmavší a více hnědě zbarvenou vaječnou skořápkou. Nabízí se zde tedy otázka, zda v populaci k vyvinutí výše popsaného selekčního tlak došlo. Prováděli tedy chovatelé cílený výběr zvířat tak, aby vyšlechtili tmavší zbarvení vaječné skořápky? Nadto je potřeba alespoň pro pořádek uvést, že došlo také k výrazné změně v tvaru vajec, který se posunul z typicky zakulaceného krátkého vejce na tvar typický pro konvenční hybridy. V tomto případě jistě budou vážení čtenáři souhlasit s tím, že bez systematické selekce na změnu tvaru vajec k takové změně nemohlo, pokud ovšem nechceme připustit křížení, v žádném případě dojít. Byla tedy chovateli v posledních dekádách prováděna také selekce na změnu tvaru vajec?

Prvně je potřeba uvést, že k něčemu takovému evidentně nikdo neměl žádný rozumný důvod. Proč by měl mít někdo zájem na tom, aby v době, kdy platný plemenný standard požadoval smetanově nažloutlou vaječnou skořápku, šlechtil fakticky nestandardní zvířata? Těžko si představit co by pro chovatele mělo být motivací k záměrnému šlechtění populace tímto směrem, zvláště pokud pak uvážíme, že by se do takového počinu musela zapojit drtivá většina chovatelů napříč populací k tomu, aby vůbec byl účinný. Žádné písemné prameny, ba dokonce ani žádné z desítek svědectví chovatelů české slepice, které jsem měl možnost za léta své praxe s tímto plemenem vyslechnout, také pro něco takového nesvědčí. Co více, ba právě naopak jsou zde relevantní důkazy, které výše uvedenou hypotézu spolehlivě vyvracejí. A jaké důkazy že to jsou?

Tak v prvé řadě, Českému svazu chovatelů byla, dle informací z důvěryhodných zdrojů, v roce 2023 udělena Českou plemenářskou inspekcí pokuta za to, že nesledoval zbarvení vaječné skořápky jakožto jeden z plemenných znaků české slepice. Pozornému čtenáři jistě není potřeba zvláště zdůrazňovat, že bez sledování tohoto znaku si lze velmi obtížně představit, že by na něj mohla být také prováděna nějaká cílená selekce.

Že ČSCH nepovažoval tento plemenný znak za důležitý, natož aby na něj snad vedl nějakou cílenou selekci, pak jednoznačně dokazuje také Zápis ze zasedání Rady plemenné knihy drůbeže č. 1/2024 ze dne 24. ledna 2024, na které se členové Rady plemenné knihy drůbeže ČSCH usnesli na tom, že zbarvení vaječné skořápky nebude sledováno. Také se zde připouští, že sledování toho parametru není ani zavedeno.

Pokud pak ČSCH, resp. KCHČS, činilo problém i něco tak samozřejmého, jako je sledování jednoho z plemenných znaků populace v podobě zbarvení vaječné skořápky, stěží lze uvěřit tomu, že by snad nad rámec toho sledoval i tvar vajec a právě na něj vedl cílenou selekci populace. To ostatně sami chovatelé účastnící se ve své době Národního programu vyvracejí tím, jaká vejce dodávali k centrálnímu líhnutí⁸⁾ do MTD Ústrašice. Dle ověřených informací totiž byla do centrálního líhnutí drtivou většinou chovatelů pravidelně dodávána vejce, která nevykazovala známky selekce ani na nejzákladnější parametr u násadových vajec obvykle sledovaný, totiž na minimální vzorníkovou hmotnost, natož aby byla selektována na tvar či zbarvení. Mezi vejci dodávanými chovateli k líhnutí byly zcela obvyklé takové ,,exempláře“, které se pyšnily hmotností hluboko pod 50 g, často byla zjištěna hmotnost např. 46 či 47 g. Minimální hmotnost násadového vejce požadovaná standardem přitom činí plných 55 g, což už je panečku rozdíl postřehnutelný pouhým okem.

Je tedy zcela zřejmé, že jakékoliv úvahy nad tím, že by snad na změnu zbarvení a tvaru vajec české slepice byl chovateli vyvíjen organizovaný selekční tlak, lze jednoznačně zavrhnout. Víme tedy nyní, že cílenou šlechtitelskou prací dojít k těmto změnám nemohlo. Křížení populace české zlaté kropenky s plemeny snášejícími hnědá vejce tak zůstává jedinou věrohodnou příčinou změn, které napříč populací pozorujeme.      

Při všem již výše uvedeném přitom křížení populace české zlaté kropenky cizími plemeny potvrzují např. i takové fenomény, jakými je periodicky se zvyšující výskyt zelených běháků v populaci, změna tělesného rámce zvířat, změna základního zbarvení, výskyt ostruh u slepic, apod. Těmito fenomény se budeme ještě podrobněji zabývat v některém dalším díle našeho seriálu Svědectví o české zlaté kropence. Jistě ale není bez zajímavosti, že jsem v rámci vlastního testování klubové populace opakovaně zachytil chovy, ve kterých nejen že se vyskytovala převaha nápadně tmavě zbarvených vajec, ale nadto zbarvení vajec v těchto chovech většinou přesně korespondovalo s výskytem výukových vad a neplemenných znaků u zvířat pocházejících z těchto chovů. Čím tmavěji byla vejce z těchto chovů zbarvena, tím větší byl výskyt výlukových vad a neplemenných znaků v podobě např. zelených běháků, ostruh u slepic, odchylek v kresbě a barvě opeření, ale také v tělesném rámci zvířat. Čím tmavší vejce se podařilo v daném chovu zachytit, tím také nejenže bylo zpravidla více patrné vyjádření neplemenných znaků zvířat, ale také byla vyšší jejich četnost a různorodost. Zajímavým postřehem také je, že v těchto chovech postižených výskytem tmavě zbarvených vajec již zpravidla nebylo na zvířatech nikterak patrné dřívější působení vlašky koroptví v populaci. Zpravidla se v nich nevykytovaly zabělené ušnice, vysokonohost, ani nápadně přerostlé hřebeny. Tato skutečnost zřejmě nasvědčuje tomu, že v těchto chovech byla krev vlašky částečně vytlačena krví jiných plemen kura domácího, a to zejména plemen polotěžkých, s významným podílem asijské krve, na nízkých běhácích, s červenými ušnicemi a menšími hřebeny.

Pro ilustraci výše uvedeného se ještě jednou vrátím k panu Miroslavu Harčaríkovi a Ing. Aleši Bukovskému. Při našich rozhovorech mi totiž pan Harčarík prozradil, že češky, se kterými Ing. Bukovský začínal svůj chov, mu sehnal od pana Vojtěcha Štichy z Postřekova. To potvrzuje sám Ing. Bukovský:

,,Na hospodářské škole v Rokycanech přednášel (Čestmír Sedlák) studentům o chovu hospodářských zvířat, především drůbeže. Zde se v roce 1946 seznámil Sedlák se studentem školy Vojtěchem Štichou. Další legendou mezi chovateli českých slepic. Ve stejném roce od něj získal svá první kuřata. Ten celý život choval tuto linii, ve které pokračujeme na naší zemědělské usedlosti.“  (Krajové rázy české selské slepice - Díl 5. -Putování s bryčkou , časopis Chovatel 1/2018, www.zoofarma.cz, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských)

Pan Harčarík také uvedl, že tato zvířata snášela vysoko přes 200 ks. vajec ročně. Tomu odpovídají také tvrzení Ing. Bukovského z roku 2014:

,,U nás chovaná subpopulace české zlaté kropenky má barvu skořápky světlejší až bílou.“  (Česká slepice a její odchov, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských, časopis Chovatel 9/2014, www.zoofarma.cz)

,,Pravdou je, že probělené ušnice se vyskytují jako vada do současnosti. Když jsme prováděli na naší usedlosti před 10 lety individuální kontrolu užitkovosti, byla zajímavá shoda barvy ušnic a užitkovosti. Nejlepší češky dosahující nosnosti přes 200 kusů za rok, měly probělené ušnice. Mohlo se jednat o skryté geny po přílivu vlašek do tehdejší populace v 50. létech minulého století.“ (Krajové rázy české selské slepice - Díl 5. -Putování s bryčkou , časopis Chovatel 1/2018, www.zoofarma.cz, Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských)

V roce 2014 tedy Ing. Bukovský potvrzuje, že jím chované češky snášejí vejce světlejší až bílá, přičemž zároveň v roce 2018 uvádí, že když před deseti lety, tedy v roce 2008, prováděl ve svém chovu kontrolu užitkovosti, všiml si zajímavé korelace mezi zbarvením ušnic a snáškou zvířat. Potvrdil tak zároveň, že tato zvířata nesla zřetelně vyjádřené znaky zděděné po vlaškách.

Tato tvrzení také potvrzují četná svědectví chovatelů z řad širší chovatelské veřejnosti. Zvířata získaná od Ing. Bukovského si chovatelé chválili pro jejich dobrou snášku, o čemž lze dodnes nalézt zmínky mj. i v četných internetových diskusích.

V kontextu výše uvedeného je ovšem nesmírně zajímavá má osobní zkušenost získaná v době, kdy jsem od Ing. Bukovského přivezl k testování 30 násadových vajec jeho zvířat tedy v roce 2021. Na první pohled mě na nich totiž upoutalo jejich nápadně tmavé zbarvení.

Oproti světlým vejcím popisovaným Ing. Bukovským pouhých několik let předtím se tedy ve zbarvení vajec v jeho chovu jedná o podivuhodný posun. Na přiložené fotografii jsou zachycena vejce snesená zvířaty, která se vylíhla v mém chovu z těchto násadových vajec od Ing. Bukovského. Pro porovnání je k nim přiloženo vejce kachní, které má čistě bílé zbarvení.

Samotné líhnutí ale bylo též překvapením. Z 30 násadových vajec přivezených od Ing. Bukovského se vylíhlo 19 českých zlatých kropenek, a dále, k mému údivu, též 4 šumavanky a 1 kolumbijský brahmánek. Šok chovatele, který má v líhni nasazeny zlaté češky a po jejím otevření objeví bílé kuře s rousky, byl dokonalý. Když jsem potom na jedné z návdavkem vylíhlých šumavanek objevil namísto standardního růžicovitého hřebenu hřeben listový, tu už se o mě pokoušely mdloby. A když jsem pak vzápětí naznal, že z vylíhnutých češek se více než polovina pyšní zářivě zelenožlutými běháky, již by se ve mně krve nedořezali.

Zvířata vylíhnutá z vajec od Ing. Bukovského jsem pak úspěšně odchoval a se zájmem jsem pozoroval jejich další vývoj. Ten ukázal, že informace, které se ke mně dostávali od některých posuzovatelů drůbeže, byly pravdivé. Zvířata Ing. Bukovského se podle těchto informací měla na výstavách dát poznat na první pohled tím, že byla výrazně zlatá, avšak velmi malá. Ano, mnou vylíhnutá zvířata skutečně sotva dorůstala do spodní hranice standardní velikosti, skutečně byla oproti zvířatům mnohých jiných chovatelů výrazně zlatavější, a také se, jak se ukázalo později, vyznačovala mimořádně špatnou snáškou na úrovni okolo 80 hnědavých vajec ročně. Jejich tělesný rámec a držení trupu, byť ve značně zdrobnělé formě, odpovídaly více polotěžkým plemenům s některými znaky plemen lehkých, než bankivskému typu kura domácího. Přesto, zejména díky bezvadnému zbarvení a kresbě, s těmito zvířaty dosahoval Ing. Bukovský značných výstavních úspěchů.

Jistě ctěné čtenáře již v tomto případě nepřekvapí, když prozradím, že znaky vlašky koroptví na těchto zvířatech již patrné nebyly. Ani stopa po zabělených ušnicích, vysokonohosti, osténkové kresbě, apod. Vysoký výskyt zelených běháků tak musel být zřejmě způsoben působením jiného žlutonohého plemene.

České zlaté slepice chované Ing. Bukovským se tedy, zhruba v období nějakých 10 let, proměnily zcela k nepoznání. Může se snad jednat o náhodu?

Musím ovšem spravedlivě uvést, že příklad chovu Ing. Bukovského byl zde použit pouze proto, že dobře navázal na předchozí text o panu Harčaríkovi a že výborně ilustroval vývoj populace českých zlatých kropenek. Roli tohoto konkrétního chovu v degradaci populace plemene bych však rozhodně nechtěl nadhodnocovat. Chovů, které prodělaly podobné změny a ze kterých se šířila problematická zvířata, jsem zachytil při svém testování populace celou řadu. Chov Ing. Bukovského je tak pouze jedním z nich, a dokonce jej ani zdaleka nepovažuji za nejproblematičtější. Když nic jiného, nutno mu přičíst ke cti, že dovedl ve svém chovu ustálit velmi solidní barvu a kresbu zvířat, což není zdaleka samozřejmé. Narazil jsem i na chovy, ze kterých se šířila zvířata, která se české zlaté kropence nepodobala ani těmito vlastnostmi.

A jaký z vývoje populace ve všech výše uvedených souvislostech plyne závěr? Jedná se pouze o podivuhodné shody okolností, nebo o skandální nezvládnutí plemenitby Klubem chovatelů Českých slepic? Věřím, že odpověď je každému pozornému čtenáři více než zřejmá.

Trvalé následky pro populaci

Křížení populace české slepice vedené Klubem chovatelů českých slepic na této populaci samozřejmě nevyhnutelně zanechává nevratné následky. Jedním z nich je citelná ztráta původní genetické výbavy české slepice. Tato genetická výbava se v našich podmínkách vyvíjela po celá staletí a byla tím, co české slepici zajišťovalo takzvanou autochtonnost, tedy lokální adaptovanost. Zachování této unikátní genetické výbavy také bylo jedním z hlavních motivů Karla Škody a Čestmíra Sedláka, které tyto chovatele na počátku 20. století vedli k záchraně české slepice. Plemenitba vedená KCHČS však, zejména v posledních desetiletích, tento hlavní smysl chovu české slepice fakticky nereflektuje. Z jím vedené populace se tak stává pouze další zajímavost vhodná do výstavních klecí, ovšem její autochtonnost je v současné době zřejmě obdobná, jako autochtonnost jakéhokoliv jiného křížence běhajícího po českých dvorcích. Jak již bylo opakovaně na stránkách Chovatelského zpravodaje uvedeno a ještě mnohokrát uvedeno bude, křížení české slepice s cizími plemeny není zcela evidentně jakousi jednotlivou nahodilostí, nýbrž je živelným vymknutím se plemenitby populace z jakékoliv účinné kontroly. Lze se tak důvodně domnívat, že současná populace českých slepic vedená KCHČS již, mimo svého názvu, fakticky s českou slepicí nemá mnoho společného.

V kontextu ke zbarvení a tvaru vajec skořápky je pak potřeba uvést, že se v obou případech jednalo o typické plemenné znaky, které byly opakovaným křížením populace ztraceny. Přitom smetanově žluté, či později smetanově nažloutlé vejce, bylo zároveň plemenným znakem poměrně unikátním, velmi specifickým pro českou zlatou kropenku. V kombinaci s typicky kratším a kulatějším tvarem vajec pak samozřejmě o to více.  Pohleďme, co k výše uvedenému říká Vzorník plemen drůbeže z roku 1979 (Žoha a kol.). Ten pro každé popisované plemeno slepic uvádí jakožto jeden z typických plemenných znaků i zbarvení vaječné skořápky, a to s obdivuhodnou precizností. Nejčastěji zmiňuje u jednotlivých plemen zbarvení vaječné skořápky nahnědlé, hnědé, žluté, bílé, světle hnědé a žlutohnědé. Tato zbarvení vaječné skořápky jsou dodnes plemenným znakem sdíleným mezi celou řadou plemen navzájem. Není bez zajímavosti, že zbarvení vaječné skořápky je zmiňovaným vzorníkem obvykle uváděno naprosto přesně, tedy např. jako žluté. Obvykle nebývá uváděno např. jako žluté až žlutohnědé, jak je možné vidět v současném vzorníku plemen drůbeže. Z toho lze nakonec též usuzovat na zjevný úpadek šlechtitelské práce členů ČSCH a na křížení jednotlivých populací slepic mezi sebou. Že je takto přesně uváděné zbarvení vaječných skořápek uváděno správně a na základě tehdy reálného stavu plemenných populací je zřejmé z toho, že u několika málo plemen tento vzorník připouští určité barevné rozpětí, které tedy zjevně toho času v dané populaci existovalo. Tak například u holokrček uvádí zbarvení vaječné skořápky bílé až žlutavé, u lakenfeldek bílé až lehce nažloutlé. Jedná se však o vzácné výjimky. U české slepice pak je uváděno zbarvení vaječné skořápky, ostatně jako ve všech historických materiálech z této doby, smetanově nažloutlé. Je také zjevné, že autoři tohoto vzorníku si všímali i velmi jemných rozdílů v odstínech jednotlivých vajec, když u zdrobnělé formy české slepice uvádějí zbarvení vaječné skořápky nikoliv smetanově nažloutlé, nýbrž smetanově žluté, tedy zbarvení typické i pro velkou formu české slepice ještě předtím, než byla masivně prokřížena s vlaškou koroptví. Protože se křížení s vlaškou zdrobnělé češky evidentně netýkalo, zachovala si původnější smetanově žluté zbarvení vajec. Z výše uvedeného je samo o sobě zřejmé, že pokud by existovala taková variabilita ve zbarvení vaječné skořápky českých slepic v době vydání zmiňovaného vzorníku, s jakou se setkáváme u současné klubové populace české zlaté kropenky, jistě by zde byla zmíněna. Jistě pak také stojí za povšimnutí, že smetanově nažloutlé zbarvení vaječné skořápky je uváděno výhradně u české slepice, tedy je znakem pro českou slepici typickým a unikátním. Bohužel, v populaci vedené KCHČS tento unikátní plemenný znak prakticky vymizel.   

Jak se s problémem vypořádal KCHČS

Nakonec je k úplnosti potřeba zmínit, jak se s výše nastíněným problémem vypořádává ČSCH, resp. KCHČS jakožto jeho specializovaný klub. Pokud by totiž snad vážený čtenář očekával, že zapracuje na zlepšení plemenářské praxe ve vedení populace české slepice, velmi by se zmýlil. Je tomu totiž právě naopak.

Poté, kdy byla Českému svazu chovatelů vytknuta ledabylost jeho plemenářské práce Českou plemenářskou inspekcí, Ministerstvem zemědělství, i mou osobou, věc vyřešil v duchu hesla ,,nejlepší obrana je útok“.

V prvé řadě tedy tu skutečnost, že chovatelé z jeho řad zbarvení vaječné skořápky nesledují, legitimizoval tím, že tuto praxi oficielně potvrdil usnesením Rady plemenné knihy drůbeže č. 1/2024 ze dne 24. ledna 2024, tak že se zbarvení vaječné skořápky nadále nebude sledovat.

Dále se pak v rámci propagandy šířené Klubem chovatelů českých slepic pokusil celou situaci bagatelizovat tím, že přesvědčí chovatelskou veřejnost o tom, že ke změnám ve zbarvení vajec fakticky nedošlo. Plemenář KCHČS, Mgr. Martin Paclík PhD, tedy vydal jakési prohlášení, ve kterém, jak je pro jeho rétoriku již typické, za pomoci mistrné práce s drobnými mystifikacemi, vytváří nakonec obraz zcela převracející realitu naruby.

Pojďme se nyní společně podrobněji podívat na to, jakým způsobem vzniká klubová propaganda. Kurzívou budu níže uvádět autentická tvrzení pana Paclíka, tučně svou reakci na ně:

Vlastnosti chovných jedinců by měly odpovídat standardu plemene. Standard českých slepic z roku 1986 uvádí smetanově nažloutlou skořápku vajec, a stejnou formulaci najdeme například v knize Čestmíra Sedláka Plemena drůbeže… z roku 1940….

První drobná, avšak nikoliv bezvýznamná, mystifikace. Pan Paclík se zde zmiňuje o stejné knize Čestmíra Sedláka, ze které jsem ve svém článku již citoval. Není pravdou, že v této knize nalézáme stejnou formulaci, co se týče zbarvení vajec české slepice, jako ve standardu z roku 1986. Pan Sedlák popisuje zbarvení vajec ještě jako smetanově žluté, standard z roku 1986 pak již jako smetanově nažloutlé.  Důvody k takovéto mystifikaci mohou spočívat v tom, že se klubové propagandě nehodí ani zesvětlání vajec po křížení populace s vlaškou koroptví, ani ten fakt, že si změn zbavení vaječné skořápky autoři odborných publikací napříč celým staletím všímají a zaznamenávají její aktuální odstín.   

…Aktuálně platný standard z roku 2006 ale uvádí skořápku krémovou až světle hnědou. Znamená to, že se česká slepice v posledních několika desetiletích změnila? Nejspíše ne.

Ale jistě že ano. Důkazy o jejích změnách jsou drtivě přesvědčivé.

Standard je směsicí přání a popisu reality. Standard z roku 1986 uvádí smetanově nažloutlou skořápku jako chovný cíl (přání), zatímco ten z roku 2006 krémovou až světle hnědou jako charakteristiku plemene (popis reality). Vzhledem k různému kontextu se tyto dva údaje nemusí vylučovat.

Opravdu? Takováto tvrzení jsou ovšem značně překvapivá. V každém případě, ať jsou již vyložena jakkoli, svědčí o mimořádné nekvalitě plemenářské praxe KCHČS, potažmo ČSCH. Pokud totiž ČSCH opravdu nerozlišuje mezi plemenným standardem a chovným cílem, nebylo by lze se žalostnému stavu jím vedených populací zvířat podivovat.

Podívejme se nyní na obecnou definici pojmu ,,plemeno“. Ta říká, že ,, plemeno je populace zvířat téhož druhu a shodného fylogenetického původu, s charakteristickými vlastnostmi a znaky, které přenáší na potomstvo, schopná se reprodukovat“. Tyto charakteristické vlastnosti a znaky pak jsou v každé slušné plemenářské praxi definovány právě plemenným standardem. Jakýkoliv jedinec, který vlastnosti a znaky typické pro dané plemeno a pevně definované jeho plemenným standardem nenese, nesmí být v rámci plemenné populace uchovněn. Taková je základní zásada plemenářské práce v plemenných populacích. Plemenný standard tedy nevyjadřuje žádná přání chovatelů, jak by mělo plemenné zvíře vypadat, nýbrž nutně musí popisovat typického jedince daného plemene.

Oproti plemennému standardu chovný cíl je něco zcela jiného, co však do plemenného standardu nepatří. Chovným cílem si můžeme stanovit např. zvýšení snášky, přičemž pokud se tohoto chovného cíle podaří dosáhnout, je pak nutné v tomto smyslu změnit plemenný standard. Pokud bychom si jako chovný cíl nastavili např. změnu zbarvení vajec ze smetanově nažloutlé na hnědou, bylo by pak legitimním postupem obvyklým v každé slušné plemenářské praxi nejprve změnit standard tak, že se dočasně připouštějí obě varianty zbarvení, a po dosažení chovného cíle opět změnit standard tak, že zbarvení vajec je hnědé. V každém případě ovšem plemenný standard vždy a za všech okolností musí popisovat typického příslušníka daného plemene.

Další otázkou pak samozřejmě je, jak pan Paclík ví, že starší standard uvádí smetanově nažloutlé zbarvení skořápky jako chovný cíl, kdežto novější standard uvádí odlišné zbavení skořápky jakožto popis reality. Dokazuje snad nějak konkrétně, že tomu tak je? Nikoliv. Jedná se o čirou a zjevně účelovou spekulaci.

Konečně je potřeba poznamenat, že pokud by se věci měly tak, jak pan Paclík uvádí, i v tomto případě by to svědčilo o nekvalitě plemenářského vedení populace. Pokud tedy starší standard uvádí smetanově nažloutlou skořápku jako chovný cíl, z jakého důvodu nebyl naplněn? Proč tedy musel být posléze standard upraven? Chovatelé KCHČS nejsou schopni šlechtit populaci směrem k chovnému cíli? Tedy tak či onak, situace zjevně žalostná.   

Tvrzení o smetanově nažloutlé skořápce vajec českých slepic se zřejmě přepisovalo z díla do díla. Nejspíše se však jedná o stále stejnou barvu, jak ji vnímá i aktuálně platný standard, jen subjektivně jinak nazvanou.

Zvláštní protimluv. Na jedné straně se pan Paclík pokouší chovatelskou veřejnost přesvědčit o tom, že smetanově nažloutlé zbarvení vaječné skořápky v populaci fakticky nikdy neexistovalo:  „Standard z roku 1986 uvádí smetanově nažloutlou skořápku jako chovný cíl (přání), zatímco ten z roku 2006 krémovou až světle hnědou jako charakteristiku plemene (popis reality).“  Na straně druhé vzápětí ovšem tvrdí, že se jedná nejspíše o stále stejnou barvu. Inu, tonoucí se stébla chytá. Důkazy, které by kterékoliv z těchto tvrzení podporovaly, však pan Paclík nepřináší žádné.

Také lze takovouto spekulací stěží vysvětlit, že jednotliví autoři, kterých je celkem několik desítek, popisují vždy v dané době zbarvení vaječné skořápky shodně, a že se napříč jednotlivými publikacemi též shoduje doba, kdy již jednotliví autoři začínají popisovat světlejší, tedy smetanově nažloutlou vaječnou skořápku. Jakkoliv se zřejmě pan Paclík pokouší chovatelskou veřejnost přesvědčit o tom, že chovatelé před námi byli barvoslepí, pročež museli jistě přepisovat zbarvení vaječné skořápky z díla do díla, skutečnosti něčemu takovému vůbec nenasvědčují. Vaječná skořápka české slepice je v předválečných dílech konzistentně popisována jako smetanově žlutá, v poválečných pak již jako smetanově nažloutlá. Nutno podotknout, že autory těchto děl jsou zpravidla chovatelé, kteří měli s chovem tohoto plemene osobní zkušenosti. Velmi často se též jednalo o, ve své době, velice uznávané odborníky. Nikdo z desítek těchto autorů si tedy nevšiml toho, že se zbarvení vaječné skořápky uvádí nesprávně? Nikdo tuto údajně opisovanou chybu nenapravil uvedením reálného zbarvení vaječné skořápky české slepice? Inu, dosti odvážné, ovšem nikoliv přesvědčivé tvrzení. K úplnosti nutno dodat, že populace české slepice procházela již od 20. let minulého století opakovanými soutěži nosnosti na tehdejším školním statku v Uhříněvsi. V následujících desetiletích, kdy byla vedena jako hospodářské plemeno, procházela úředními kontrolami užitkovosti. Nikdo si nevšiml, že je zbarvení vajec popisováno nesprávně? A nikdo si toho nevšiml ani na výstavách 60. a 70. let, kdy se společně se zvířaty vystavovala také sada vajec? Inu, těžko uvěřit.

Nakonec, sledování plemenných znaků populace, tedy i zbarvení vaječné skořápky, je úkolem chovatelského sdružení, tedy ČSCH. Kdyby chovatelské sdružení odvádělo svou práci dobře, měly by o vývoji tohoto plemenného znaku existovat záznamy a pan Paclík by se tudíž nemusel uchylovat k takovýmto spekulacím. Ostatně, proto také dostal ČSCH svého času od České plemenářské inspekce pokutu.

Revize standardu v roce 2006 nabídla realističtější popis zbarvení skořápky- za odstínem skořápky vajec českých slepic totiž stojí pigment protoporfyrin, který není žlutý, ale vlastně červený.

Revize standardu v roce 2006 skutečně nabídla realističtější popis zbarvení vaječné skořápky, ovšem vztaženo k populaci vedené KCHČS v dané době. Jak nám totiž již v následujících řádcích sám pan Paclík potvrdí, revize standardu proběhla proto, že v populaci české slepice vedené KCHČS fakticky původní zbarvení vaječné skořápky vymizelo. Revize standardu tak zahrnula změnu ve zbarvení vaječné skořápky, neboť je zcela pochopitelné, že nadále uvádět smetanově nažloutlé zbarvení vaječné skořápky u populace, která jej fakticky již nemá, nedává smysl.

Pokud jde o samotnou pigmentaci vaječné skořápky české slepice, resp. hnědovaječných plemen obecně, pigment protoporfyrin, jak již bylo uvedeno v první části tohoto dílu našeho seriálu, není jediným pigmentem, který se na zbarvení vaječných skořápek podílí. Pigment protoporfyrin je skutečně fakticky červený, ovšem na zbarvení vaječných skořápek se podílí celá řada dalších pigmentů, přičemž vnímání výsledného odstínu lidským okem je ovlivněno jednak tím, o které konkrétní pigmenty se jedná, pak také jejich vzájemným poměrem, a nakonec způsobem jejich zabudování do vaječné skořápky. Všechny genetické faktory ovlivňující výsledné zbarvení vaječné skořápky jsou přitom vysoce dědivé. Není tedy v zásadě možné, aby se žlutá skořápka v populaci spontánně změnila na hnědou až hnědočervenou. Nakonec nutno uvést, že nebylo nikterak prokázáno, a dokonce tuším, že svého času tuto skutečnost ani nikdo nezkoumal, že se na původním zbarvení vaječné skořápky českých slepic podílel konkrétně protoporfyrin. Mohlo se jednat o zcela jiné deriváty pyrolu, případně o pigment ze zcela jiné chemické skupiny. Faktem však je, že ve zbarvení vajec současné populace protoporfyrin zcela zřejmě hraje přinejmenším rozhodující úlohu. Kdo z vážených čtenářů má zájem studovat problematiku pigmentace vaječné skořápky hlouběji, toho odkazuji k první části třetího dílu seriálu našeho Svědectví o české zlaté kropence.       

Variabilní zbarvení skořápky vajec českých slepic není důsledkem současné plemenitby.

Zajímavé je, jak k tomuto závěru pan Paclík dochází na základě výše uvedených mystifikací. Důkazy nasvědčují pravému opaku.

Například v roce 2004 byl pro Ministerstvo zemědělství ČR natočen dokumentární film Česká slepice, kde jsou rozdíly ve zbarvení skořápek vajec dobře vidět (viz foto)…

Ano, pravda. Bohužel však zasazená do zcela účelově vykonstruovaného kontextu.

V tomtéž filmu, na který pan Paclík odkazuje, lze také mimo jiného dobře vidět pana Ivana Pavla, jak drží v ruce vejce odpovídající tehdejšímu standardu, tedy smetanově nažloutlé, a zároveň se zde popisuje, jak má vejce české zlaté kropenky správně vypadat. Přitom pan Pavel je, nutno podotknout, široce uznávaným odborníkem na toto plemeno, zkušeným posuzovatelem drůbeže, dlouholetým garantem plemene v Národním programu, a ve své době působil také jako jediný pověřený bonitér zvířat v genetickém zdroji. Jeho zkušenosti s tímto plemenem prokazatelně trvají celé půlstoletí. Pan Pavel si tedy v tomto videu vymýšlí? Zřejmě nikoliv. Problém bude jinde. V době vzniku tohoto videa ještě totiž nepůsobil v KCHČS pan Paclík a tudíž zřejmě nemohl panu Pavlovi fundovaně vysvětlit, jak by to mělo být správně. V důsledku toho, bohužel pro pana Paclíka, zde uvedený film dokazuje nejen to, že v populaci ještě v roce 2004 existovaly relikty dřívějšího smetanově nažloutlého zbarvení vajec české slepice, ale dokonce dokazuje, že lze takto zbarvená vejce spolehlivě vizuálně odlišit od hnědavých vajec vyskytujících se v současné populaci vedené KCHČS.

Nutno podotknout, že v této době ještě stále platil starý plemenný standard zahrnující smetanově nažloutlé zbarvení vaječné skořápky.To se v populaci též touto dobou evidentně stále ještě vyskytovalo, byť již majoritně. Proč tedy ani v tomto okamžiku, tedy v hodině dvanácté, nepřicházejí chovatelé KCHČS s účinnými plemenářskými opatřeními proti ztrátě tohoto jedinečného plemenného znaku české slepice? A jsme opět u toho. Plemenářskou praxi KCHČS nelze označit jinak, než za zcela mizernou.

Na obrázku z líhnutí kuřat, který nám pan Paclík do svého prohlášení vystřihl, jsou opravdu vidět vejce značného barevného rozpětí. To však nedokazuje, že se takovéto barevné rozpětí vajec vyskytovalo v populaci české slepice vždy. Tento obrázek fakticky nakonec spolehlivě dokazuje něco zcela jiného, než pan Paclík evidentně zamýšlel. Jedná se totiž o důkaz fatálního nezvládnutí plemenitby KCHČS. Panu Paclíkovi tedy nezbývá než poděkovat za to, že nám tímto obrázkem poskytl další důkaz o tom, jak se zbarvení vaječné skořápky české slepice měnilo ještě dříve, než byl v tomto smyslu upraven plemenný standard. Období těchto změn ve zbarvení vaječné skořápky totiž díky tomuto důkazu ještě přesněji zapadá do období, do kterého zapadají další indicie nasvědčující přílivu cizích hnědovaječných plemen do populace. Tímto obrázkem tedy bylo ve skutečnosti nade vši pochybnost prokázáno, že KCHČS, ačkoliv věděl, jak má vejce české slepice správně vypadat, tento znak nedokázal v populaci udržet. Ke změně zbarvení vaječné skořápky ve standardu plemene proto došlo právě z toho důvodu, že v roce 2005, kdy byla tato změna přijata Klubem chovatelů Českých plemen slepic, již zvířata většiny klubových chovatelů snášela vejce převážně hnědá, jak ostatně potvrzují také osobní svědectví chovatelů samotných.

Je také zcela zřejmé, že pokud by takováto variabilita ve zbarvení vaječné skořápky v populaci existovala dříve, některý z autorů odborných publikací by ji dávno popsal. U plemen, u kterých jakási variabilita ve zbarvení vaječné skořápky existuje, je tato variabilita také v odborných publikacích napříč časem zcela obvykle zachycena. Proč by tedy zrovna česká slepice měla v tomto ohledu představovat výjimku? Naopak, historická literatura nám perfektně popisuje původní zbarvení vaječné skořápky českých slepic, pak věrohodně zachycuje její postupné zesvětlání po vlašce, načež se, jak jde doba, objevuje stále více důkazů o tom, že vaječná skořápka českých slepic začíná tmavnout směrem k předtím nevídaným hnědým a hnědočerveným odstínům. Jak naznačuje celá řada indicií, příliv hnědovaječných plemen do populace české slepice začal probíhat právě na přelomu starého a nového tisíciletí. Obrázek z roku 2004 doložený panem Paclíkem pak tuto skutečnost pouze potvrzuje.

Zbarvení skořápky českých slepic se navíc mění v průběhu snáškového cyklu i v průběhu života jedince.

Pravda. Chceme-li totiž vytvořit skutečně účinnou propagandu, je potřeba ji tu a tam opřít také o nějaká ta pravdivá tvrzení ověřitelná i z dalších nezávislých zdrojů. Proložení mystifikací občasnými pravdivými výroky vsazenými do zcela vykonstruovaného myšlenkového rámce dovede s věrohodností konečného textu udělat své, jak zřejmě propagandisté KCHČS vědí.

Pouze bych zde upřesnil, že ta vlastnost, že se zbarvení vaječné skořápky v průběhu snáškového cyklu a života jedince mění, je společná všem hnědovaječným plemenům kura domácího. Nejedná se však o změnu zbarvení v tom smyslu, jak by zřejmě pan Paclík čtenářům rád vsugeroval. Jde zde o to, že v průběhu snášky nosnici ubývá zásoba jednotlivých složek, ze kterých vytváří pigmenty vaječné skořápky. V průběhu jednotlivých snáškových period vaječná skořápka tedy nepatrně zesvětlá, aby se na počátku nové snáškové periody opět navrátila k o něco tmavšímu odstínu. Jedná se zde ovšem pouze o drobné změny v intenzitě barevného odstínu vaječné skořápky, rozhodně nikoliv o změny ve zbarvení jako takovém. Nelze tedy říci, že by se mohlo červenohnědé vejce měnit na smetanově nažloutlé či naopak. Takovými schopnostmi slepice opravdu nedisponují. Za zmínku pak ještě stojí, že změny v intenzitě zbarvení vaječné skořápky hnědovaječných plemen v průběhu snášky jsou o to větší, čím větší množství pigmentů daná nosnice do vaječné skořápky ukládá. U plemen s tmavými vejci jsou tedy výraznější, než u plemen s vejci světlých odstínů. U smetanově nažloutlého vejce typického pro českou zlatou kropenku z let 60. až 90. by projevy tohoto fenoménu měly být pouhým okem sotva postřehnutelné.

Zbarvení skořápky vajec českých slepic a jeho variabilita je zřejmě pozůstatkem v průběhu několika staletí proběhlého mísení hnědo a bělovaječných forem slepic v prostoru střední Evropy. Podobné vlastnosti zdědila i další plemena z této oblasti.

Výše uvedené tvrzení je opět ukázkou mistrného zasazení mystifikace do rámce skutečností obecně přijímaných jako pravdivých. Jeho zřejmým účelem je dodat celému textu na věrohodnosti.

Pozorný a poučený čtenář již jistě neuvěří tomu, že nějaká variabilita ve zbarvení vaječné skořápky českých slepic v tom smyslu, ve kterém ji lze pozorovat v současné době, v dřívějšku existovala. Současná variabilita ve zbarvení vajec českých slepic tedy rozhodně není pozůstatkem někdejšího mísení bělo a hnědovaječných forem slepic na našem území, nýbrž je nepochybně důsledkem novodobého křížení české slepice s polotěžkými hnědovaječnými plemeny s podílem asijské krve.

Česká slepice, jakožto protoplemenný typ, se na našem území skutečně zřejmě vyvinula mísením bělo a hnědovaječných plemen slepic. Ačkoliv existuje řada indicií, které poukazují na to, že původní populace evropských slepic byly pravděpodobně až do poloviny 19. století čistě bělovaječné, není pochyb o tom, že následovně byly zasaženy přílivem krve asijských plemen slepic, která byla, v širším slova smyslu, hnědovaječná. Ve skutečnosti však první asijská plemena slepic, která byla na naše území dovážena v poslední čtvrtině 19. století, se vyznačovala spíše žlutou, nežli vysloveně hnědou skořápkou vajec. Éra vysloveně hnědě skořápkatých plemen pak přišla spíše až na počátku století 20.

Česká slepice jakožto protoplemenný typ tedy zřejmě vznikla mísením původních bělovaječných slepic s tehdy dováženými asijskými žlutoskořápkatými plemeny. Z tohoto materiálu pak na počátku 20. století vyšli pánové Škoda se Sedlákem v počátcích své šlechtitelské práce a z tohoto materiálu stvořili plemennou populaci české slepice. Proto se také původní zbarvení vajec této populace nutně muselo ustálit na smetanově žlutém odstínu přesně tak, jak jej dobová literatura konzistentně popisuje.  Podobné vlastnosti pak skutečně zdědila i některá další plemena slepic napříč Evropou. V každém z nich se ovšem ustálily podle toho, v jakém poměru byly zastoupeny v protoplemenné populaci, ze které dané plemeno vzniklo. Tak např. u lakenfeldky se setkáváme s vejci popisovanými jako bílá až lehce žlutavá. Je tedy zřejmé, že se jedná o vejce podstatně světlejší, než vejce popisované dříve u českých slepic. Jistě není bez zajímavosti ani to, že evropská plemena slepic vzniklá z původních protoplemenných populací mají prakticky vždy vejce buďto bílá, nebo s lehkými nažloutlými odstíny. Hnědá či nahnědlá vejce se napříč touto plemennou skupinou v podstatě vůbec nevyskytují. Pokud pak později v Evropě vznikla skutečně hnědoskořápkatá plemena, lze u nich bez výjimky přesně vysledovat okamžik, kdy při jejich šlechtění bylo využito nového přílivu krve asijských plemen. Nejinak tomu ostatně je též u české slepice, kdy nový příliv krve asijských plemen je zcela zřejmě vysledovatelný zhruba od přelomu starého a nového tisíciletí.             

A jaký je tedy recept na dokonalou propagandu dle pana KCHČS? Vezměte něco málo autentických dobových materiálů, zcenzurujte informace, které vašim představám nevyhovují, zbytek smíchejte s notnou dávkou ničím nepodložených spekulací, to celé pak zabalte do úhledného balíčku tak, aby to bylo čtivé, nakonec vše podepřete několika málo pravdivými skutečnostmi tak, abyste dodali svým tvrzením patřičnou věrohodnost, a ve výsledku máte propagandu, za jejíž dokonalost by se nemusel stydět ani ctihodný pan Gőebels.

Závěrem

Vážení čtenáři,

dokážu si dost dobře představit, že pro mnohé s Vás, ve světle skutečností uvedených a řádně podložených v mých článcích, je propaganda šířená KCHČS notně úsměvnou šaškárnou. Bohužel se však i přes to nejedná o žádnou nevinnou hru malých dětí. Je potřeba si uvědomit, že šíří-li osoby stojící za činností KCHČS a samotného ČSCH takto zavádějící informace, zcela zřejmě to svědčí o tom, že jim nejde o zlepšení vlastního šlechtitelského umu, nýbrž jim jde pouze o to, aby se širší chovatelská veřejnost nedozvěděla pravdu o jejich plemenářských praktikách a o tom, jaké mají důsledky pro samotnou českou slepici.

Ve skutečnosti se jedná v pravdě o velmi nebezpečný fenomén. Je jisté, že drtivá většina současných zájemců o toto plemeno pochází z řad hobbychovatelů, případně chovatelů takříkajíc zcela obyčejných, tedy těch, kteří od slepice očekávají, že jim snese nějaké to vajíčko, těší je, že jim dělá na zahradě ozdobu, a upřímně se radují z toho, když jim kvočna vyvede kuřátka, případně si je sami vylíhnou v umělé líhni. Jistě se mnou budete souhlasit, že pouze nemnozí z Vás mají podrobně nastudovány desítky historických materiálů k tomuto plemeni, historii chovu kura domácího ve všech jejích souvislostech, desítky současných odborných publikací zabývajících se českou slepicí často na vědecké úrovni, atd. Jistě také není mnoho těch, kteří k takto získaným znalostem mohou přidat podrobné znalosti z oboru genetiky drůbeže, a to včetně genetiky malých populací, znalosti získané odchovem tisíců zvířat, a to celé pak podepřít celoživotní zkušeností s chovem a šlechtěním drůbeže. Většina z Vás jistě také neměla možnost získat svědectví desítek pamětníků dob minulých a přímo porovnávat od nich získané informace s výsledky vlastního testování populace plemene.

Pokud pak představitelé KCHČS a ČSCH, zneužívajíc neznalosti chovatelské veřejnosti, podpořeni navíc ještě jistou, byť planou, odbornou autoritou chovatelského sdružení, šíří takovouto nepravdivou propagandu, musí být pro většinu z chovatelů takřka nemožné rozpoznat její záludnost. Že se jedná o propagandu vysoce kvalitní a nebezpečnou je ostatně zřejmé i z toho, že k tomu, abych vyvrátil pouze malou část z ní, jsem nucen v rámci 3. dílu seriálu Svědectví o české zlaté kropence stvořit monstrózní dílo zahrnující celkově více než 30 stran A4 hustě popsaných textem. Právě tolik odborných znalostí je potřeba zájemcům o českou slepici předat k tomu, aby rozpoznali lživost oficielní klubové propagandy, a to pouze ve vztahu k jednomu jedinému znaku české slepice, totiž ke zbarvení vajec.

Mimořádnou nebezpečnost klubové propagandy šířenou elitou KCHČS pak nakonec připouštějí i někteří kluboví chovatelé. Pro ilustraci kultury panující v tomto specializovaném klubu Českého svazu chovatelů uvádím autentický úryvek z emailu, který jsem obdržel od jednoho z členů klubu. Z pochopitelných důvodů nebude jeho identita zveřejněna.

„Je zvláštní, že tyto výsledky na našich schůzích nikdo k dispozici nedá, alespoň já se tam s tím nesetkal. Stále slýcháme jen samé záporné věci a musím říct, že rozhovor s Vámi ve mě zanechal dost silnou pozitivní "stopu"…

Mrzí mě, že jsem slepě věřil všem v klubu a neměl jsem důvod pochybovat a pravdu si zjistit již dříve…

Donutilo mě to se zamyslet nad celým chovem a klubem. Tedy otázky, které jsem v mysli měl, ale víc jsem je neřešil, jsem je tak nějak začal řešit. Nakonec musím říct, že jsem za zrušení GZ rád, možná se konečně pohnou ledy (kéžby) a začne se vše dělat jinak a lépe. Pokud se kvalita klubu nedostane na jinou úroveň, nemám zájem v něm setrvávat, raději si chov pojedu po svém tak, jako dřív. To byla kvalita mnohem lepší, hezčí…“  

(redakčně anonymizováno)

Tomuto dílu jsem věnoval mnoho desítek hodin práce. Nelituji však ani jedné jediné minuty. Poslouží-li nakonec k tomu, že se mi bude ozývat o něco méně chovatelů zklamaných zvířaty, která získali, že se bude o něco méně chovatelů podivovat nad tím, že jejich kropenky nevypadají jako češky, že se jim líhnou kuřata se zelenými či dokonce bílými běháky, nebo například nad tím, že jim jejich slepice nenesou, bude mi to dostatečnou odměnou. Ta skutečnost, že jsou ve svém důsledku plemenářskou praxí KCHČS fakticky podváděni chovatelé, tedy lidé, je totiž na celé věci nakonec vůbec to nejhorší.

Jan Šlehofer

-------------------------------------------------------------

1. KCHČS – Klub chovatelů českých slepic, specializovaný klub chovatelů Českého svazu chovatelů
2. VÚŽV - Výzkumný ústav živočišné výroby v Praze Uhříněvsi
3. Efekt hrdla lahve – ztráta genetické variability populace v důsledku výrazného poklesu početního stavu populace. Vyznačuje se trvalou ztrátou původní genetické variability, tedy původní genetická variabilita populace se neobnovuje ani po opětovném nárůstu jejího početního stavu.
4. Imbreeding – příbuzenská plemenitba. V širším slova smyslu se imbreedingem rozumí i tzv. ,,skrytá příbuzenská plemenitba“, tedy stav, kdy jsou si jedinci napříč celou populací, v důsledku předchozího průchodu populace hrdlem lahve, blízce příbuzní. O takové populaci se pak hovoří jako o populaci imbrední.
5. ČSCH – Český svaz chovatelů
6. Národní program – Národní program konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganismů významných pro výživu a zemědělství
7. Klub chovatelů českých plemen slepic – předchůdce současného Klubu chovatelů českých slepic. Klub chovatelů českých plemen slepic sdružoval chovatele českých slepic a šumavanek. Po jeho rozdělení vznikly samostatné kluby chovatelů češek a šumavanek.
8. Centrální líhnutí – projekt centrálního líhnutí vznikl v rámci národního programu ve spolupráci MTD Ústrašice, VÚŽV a Klubu chovatelů českých plemen slepic. Tohoto projektu se povinně účastnili chovatelé genetických zdrojů. Ostatní chovatelé organizovaní klubem mohli tuto službu využít dobrovolně. Smyslem tohoto projektu původně bylo zvýšení účinnosti rotace plemeníků napříč populací. V rámci toho byl každý chovatel genetických zdrojů povinen dodávat násadová vejce do centrálního líhnutí v MTD Ústrašice, kde byla vejce rodokmenně vylíhnuta. Po vylíhnutí kuřat byla kuřata vysexována. Ke každému chovateli se měly vrátit jeho slepičky, zatímco kohoutci mu měli být k odchovu přiděleny podle předem připraveného připařovacího plánu od jiného chovatele. Postupem času z rotace kohoutků v rámci tohoto projektu sešlo, a z centrálního líhnutí se tak stala pouze jakási nadstandardní výhoda organizovaných chovatelů českých slepic hrazená z veřejných financí.